I just love you ✓

XXXIV. Like before

Mé pocity byly zmatené. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře, a zastavila blížící se katastrofu, a nebo jsem něco vážně hodně pokazila. Tak tenká hranice mezi oběma možnostmi, a já nevěděla, na které půlce jsem uvízla. Proto jsem se i bála vylézt ze svého úkrytu za schody do domu, kde se teď pravděpodobně odehrával dost velký zmatek. A já byla příčinou tohoto zmatku. Neměla jsem Howardovi říkat, že mě srazil Darion. Jenže v tom spěchu mi to úplně vypadlo z hlavy, a já zapomněla, že brácha nic netuší. Byla to moje chyba.

Howard mě chtěl jenom chránit. Je to můj brácha, má o mě strach a je to pochopitelné.

Najednou jsem zahlédla postavu zahalenou tmou, jak prochází blízko mě. Neviděla jsem jí do obličeje, protože na to nebylo venku dost světla, ale pro případ, že by to byl Darion, nebo třeba nedejbože Howard, jsem se snažila být co nejpotišeji, aby si mě dotyčný nevšiml.
Slyšela jsem šustivé zvuky, jak jeho boty kráčí po měkkém písku. Vypadalo to, že obchází dům dokola, a někoho hledá. Doufala jsem, že ne mě.

Když mi přišlo, že je až moc blízko mě, bála jsem se, že mě zahlédne. Proto jsem se postavila na čtyři, a zalezla víc pod schody. To jsem ale možná dělat neměla. Když jsem si sedala zpátky do písku, praštila jsem se při tom o schody do hlavy. To vyvolalo ránu tak hlasitou, že by to slyšel i hluchý.
Chytla jsem se za bolavou hlavu, a začala si tiše nadávat.

,,Wade? Jsi to ty?" Slyšela jsem říct onu temnou osobu, před kterou jsem se schovávala, známým hlasem. Ten hlas jsem okamžitě poznala, byla to Jeyla. Člověk, na kterého jsem teď absolutně neměla náladu. Hlavně jsem nechtěla poslouchat její debilní urážky a hloupé keci.

,,Wade?" Zeptala se znovu Jeyla, protože jsem neodpovídala.

,,Ne, to jsem já Jeylo." Řekla jsem, a pomalu vylezla ze svého úkrytu. Vylezla jsem zpod schdů, a když jsem se vyhrabala na nohy, ocitla jsem se mé bývalé nejlepší kamarádce tváří v tvář. Čekala jsem, jak bude reagovat na to, že před ní stojím zrovna já.

Jediná reakce, které jsem se ale nakonec dočkala byla, že jí ze rtů okamžitě slezl úsměv, a nahradil ho nenávistný úšklebek. Reagovala tak, jako vždycky, když mě viděla. Nic nového. Neobdařila mě jediným slovem. A mě už to začínalo štvát. Nemůže přece dělat, že se neznáme. Mlčení nic nevyřeší, a já, já potřebuju odpovědi. Nějaké lepší a smysluplnější, než že jsem prolhaná manipulátorka, nebo jakže mě to tehdy v nemocnici nazvala.

Jeyla se otočila, jakoby věděla, že jí chci něco říct, a jí se nelíbila představa, že se mnou bude muset mluvit. Začala rychle odcházet. Jenže Jeyla se obávala správně. Opravdu jsem s ní potřebovala o něčem mluvit.

,,Jeylo stůj!" Řekla jsem rázně. Možná až moc, ale efekt to mělo o to lepší. Jeyla se okamžitě zastavila a otočila se ke mně zpátky čelem.

,,Co chceš?" Zeptala se otráveně a takovým tónem, že jsem měla najednou pocit jako bychom se nikdy neznaly.

Polkla jsem, a snažila se zahnat strach, který mi naháněla tahle cizí osoba. ,,Jeylo přestaň s tím." Řekla jsem jí.

,,S čím?" Zavrtěla nechápavě hlavou, a udělala dva kroky ode mě, jakoby už chtěla co nejdříve odejít.

,,S tím vším. Chováš se, jako by jsme se neznaly. Díváš se na mě, jako bych ti snad něco provedla, jenže já nevím co."

,,Hele Chris," povzdechla si, jakoby musela něco úplně primitivního vysvětlovat malému děcku, ,,Lidi si přestávají rozumět, to je normální. My jsme byly nejlepší kámošky, ale už prostě nejsme, a tobě nezbývá, než to prostě přijmout, jako fakt."