Po tom, co jsme se s Darionem pohádali... teda ne pohádali. Spíš jsem na něho ječela jak šílená, zatímco on byl celou dobu v klidu, takže si nejsem úplně jistá, jestli se to dá brát moc jako hádka.
No každopádně od toho našeho slavného telefonátu uběhl už týden. Týden, během kterého mě Darion bombardoval zprávami, a hovory. Já jsem mu ale ani jeden z nich nezvedla, a na žádnou zprávu jsem neodpověděla. Chtěla jsem mu to dát co nejvíc sežrat, protože to si -alespoň podle mého názoru- rozhodně zasloužil. A ne, nechovám se teď jak malá uražená holka. Chovám se jako holka, jejíž kluk se chová jak debil, a teď se to snaží zoufale napravit.
Prvních několik dní mi vyzváněl mobil tak dvacetkrát za den. Možná i víckrát, jen jsem to nějak nepočítala. Ale postupně už mi volat přestal skoro úplně. Mobil mi za den zazvonit tak pětkrát, třikrát... a nakonec už vůbec. V pátek už mi nezavolal ani jednou.
A teď byla neděle, a já seděla na dece na naší zahradě, a poslouchala písničky. Na konec září byl opravdu teplý den, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím pochytat ještě nějakou tu barvu, aby si mě v zimě někdo nespletl se sněhem, a třeba na mě nešlápl, nebo něco. Ne, že by tady teda někdy sněžilo, ale prostě pro jistotu.
Ve sluchátkách mi hrála hlasitá hudba, a já jen tak z nudy projížděla instagram. Sjížděla jsem prstem dolů, a dolů. Sem tam jsem olajkovala nějaký ten příspěvek, a když už se mi zdálo, že jsem mým palcem musela po displeji nachodit nejméně pět kilometrů, najednou na mě vykoukla fotka. Fotka, která způsobila, že se ve mně najednou nashromáždilo tolik různých emocí...
Na obrázku byl Darion. Stál na písčité pláži, vedle něj byl vidět ohnivý západ slunce, a za ním šel vidět houf vysokých palem. Byla to dobrá fotka. Opravdu dobrá, a Darion na ní ještě k tomu vypadal tak bezstarostně a spokojeně, že mě to v danou chvíli příšerným způsobem vytáčelo.
V tu chvíli jsem z instagramu vyjela, a místo toho otevřela kontakty. Tam jsem vybrala jeho jméno. Zmáčkla jsem volat, a mlčky poslouchala drnčení mobilu, jak vyzvání.
Zvedl mi to asi po pěti sekundách, a do telefonu nevěřícně promluvil: ,,Chrystal?" Zeptal se udiveně.
,,Jo. Jo, to jsem já." Potvrdila jsem, a snažila se znít co nejvíc v pohodě, přestože nic v pohodě nebylo. Vůbec nic. Ale právě když je to nejhorší, tak se vždycky všichni snaží dělat, že je všechno v pohodě.
,,Takže už se mnou zase mluvíš?" Zeptal se nejistě. Nejspíš nemohl pobrat fakt, že jsem se mu zničeho nic zase ozvala. Určitě to nečekal. Stejně jako já, ale stalo se.
,,Očividně." Řekla jsem jen. ,,Volám kvůli té středě." Oznámila jsem mu důvod mého hovoru.
,,Takže mám teda přijet?" Nabídl se Darion.
,,Ne." Odpověděla jsem. Chtěla jsem ještě něco dodat, jenže mě vyrušilo hlasité zahřmění. Podívala jsem se nad sebe, a zjistila, že se snad z sekundy na sekundu úplně zatáhlo. Oblohu, která byla ještě před chvílí téměř bez mráčku, teď pokrývaly temné husté mraky, ze kterých začínala rychle kapat voda. Nejdřív to byly jen drobné kapičky, které udělaly na látkové modré dece malé mokré skvrny. Pak se ale rozpršelo víc, a zanedlouho začaly z nebe padat kapky o velikosti hrachu.
To už jsem byla na nohách, a rychle sbírala všechny věci, které jsem měla vytažené venku. Honem jsem si hodila pres rameno bledě modrou -teď už promočenou- deku, a jako o život se utíkala schovat dovnitř do domu.
Teprve když jsem za sebou zabouchla dveře, jsem si uvědomila, že mám vlastně ještě na lince Dariona.
,,Jsi tam ještě?" Promluvila jsem do mobilu, zatímco jsem rozkládala promočenou deku na topení, aby uschla.
,,Jo. Co se stalo?" Ozvalo se po pár sekundách.
,,Začalo tu lít jak z konve. No věřil bys tomu? A to tu ještě před chvílí pálilo slunce."
,,Aha. Mám zavolat za chvilku?"
,,Ne, ne ne." Ujistila jsem ho rychle. ,,Klidně mluv, já si jenom zajdu do koupelny pro ručník." Pobídla jsem ho, a s telefonem v ruce se vydala po schodech do druhého patra, kde máme koupelnu.
,,Dobře. No, takže proč nemám přijet?" Zeptal se.
,,No, má k nám přijet brácha. Rodinná večeře a tak. Ale pokud chceš přijet i tak, tak klidně můžeš." Nabídla jsem mu.
,,Ne, díky. To je dobrý, tvýho bráchu vážně zrovna nemusím." Odpověděl podle mého očekávání. Jasně že nechtěl. Jinak bych mu to taky ani nenabízela.
,,No... a teda příští týden?" Zeptal se. Bylo mu poznat v hlase, že už skoro ztratil naději na to, že bych mu snad mohla říct ano.
,,Promiň, už něco mám." Zalhala jsem.
,,Aha, jasně." Řekl jen. ,,Hele, volá mě Bob, tak zatím."
,,Jo, ahoj." Řekla jsem, a než jsem stačila típnout hovor, udělal to sám.
Pro některé by bylo možná zcela nepochopytelné, proč jsem to udělala. Pro mě to ale bylo jednoduché. Zaprvé jsem mu tak vrátila to, co udělal on mě úplně stejným způsobem, a zadruhé... prostě to nefunguje. Nedokážeme být takhle daleko od sebe. Alespon myslím. A tak.. možná bude nejlepší, když půjdu konci naproti, aby jsme dál nepokračovali v něčem, co nejspíš stejně jednou samo skončí.
Nevím, jestli tohle měl být opravdu rozchod, protože ani jeden z nás z pusy tohle slovo nevypustil. Vím ale jedno: buď to rozchod byl, a nebo přijde brzy.
Čekala jsem, že mě to bude bolet, ale popravdě, takovou bolest jsem rozhodné nečekala.
Jen jsem si sedla na sedačku, a přemýšlela o tom, co jsem právě udělala. V ruce jsem svírala suchý ručník, a voda z mých mokrých vlasů mi pomalu stékala po ramenou.
____
Baf! Už jste si mysleli, že jsem mrtvá, co? Nene, mě se jen tak nezbavíte. Můžete se spolehnout, že Chrystal budu mučit ještě dlouho :D
Takže, tuhle kapitolu věnuju mé kamarádce @kzuzanikova, které tak zároveň přeju všechno nejlepší k dnešním narozeninám. A vy ostatní teď hned běžte na její profil a naklikejte jí tam co nejvíc votes, aby jsme jí udělali alespoň trochu radost, když už dneska musí do tý blbý školy. Takže všechno nejlepší!
ČTEŠ
I just love you ✓
Teen Fiction,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...
