Darion
Od chvíle, kdy mu Chrystal oznámila, že za ní nemá jezdit, pciťoval nepříjemné mrazení. Každý den, každou minutu i sekundu od toho telefonátu. Bál se totiž že to nebyl jen pouhý hovor, který by znamenal "uvidíme se příště". Tentokrát to vypadalo jinak. Chrystal zněla, jakoby se s ním nechtěla vidět už nikdy. Jakoby se s ním snad chtěla rozejít. A toho se Darion bál.
Jenže on neznal důvod. Tu dívku miloval, a chtěl s ní být. Kdyby to šlo, byl by s ní dokonce pořád. Ale to jim osud nedovolil. A Chrystal z nějakého důvodu asi taky nechtěla, aby byli spolu. A ani mu neřekla proč. A to ho trápilo nejvíc.
Jednoho dne už toho ale bylo moc. Už její nepřítomnost nemohl dál snést. Bylo to, jako by ho kus chyběl. Jakoby najednou nemohl být šťastný. Cítil se bez ní prostě prázdný.
A proto nasedl na motorku, a vydal se za ní. Sice původně odmítl, protože se nechtěl potkat s Howardem, který tam dnes měl pijet na večeři. Ještě pořád ho totiž neměl nijak moc v lásce. Ale teď už mu to bylo prostě jedno. Jediné co potřeboval, bylo vidět její tvář, a slyšet její hlas. Potřeboval se dotknout těch světlých vlasů, které se na slunci leskly, jako by do nich někdo nasypal všechny hvězdy oblohy. vypadaly jako pavučina, do které se po ránu chytí třpytivá rosa. Tolik mu chyběly. Ona mu chyběla.
Po dálnici ujížděl takovou rychlostí, že předjížděl každé vozidlo, které se před ním objevilo. Několik lidí v nablýskaných autech na něj dokonce i troubilo. On si jich ale nevšímal.
Když se konečně ocitl před domem, kde Chrystal bydlela, na chvíli se zastavil. Co bude dělat, až ho uvidí? Jak bude reagovat? Bude nadšená, nebo ho pošle pryč, protože už s ním nechce nic mít? Najednou v něm zaplápolal zvláštní ledový plamen strachu, který ještě nikdy nepocítil. Nebyl si jistý, jestli k němu Chrystal stále cítí to, co on k ní.
Nakonec, ale strach, který se v něm objevil, udupal zpět do země, a zazvonil na domovní zvonek. Bylo by od něj hloupé, kdyby se teď otočil, a jel zpátky domů. Nedávalo by to smysl, vždyť za ní přece jel takovou dálku až sem.
Ozvalo se hlasité odemykání zámku, a minutu na to se velké domovní dveře s mírným vrznutím otevřely dokořán. Za nimi stál vysoký kluk. Nejspíš i o něco starší než on sám, což ho mírně znepokojovalo. Ne, mírně. Vlastně se celý přímo třásl zuřivostí. Nahradila ho snad Chrystal za někoho takového? Co když ano? Pak by byla tahle návštěva neskutečně trapná.
,,A ty jsi kdo?" Zavrčel na blonďáka ne příliš přátelsky Darion. Už teď ho neměl rád.
,,Nejdřív mi řekni, kdo jsi ty, a co tu chceš." Pobídl ho, čímž Dariona ještě víc rozzuřil. Na tohle opravdu neměl náladu.
,,Darion. Jsem Chrystalin kluk." Zmračil se na něj.
Blonďák se uchechtl. ,,Jo tak ty jsi ten Darion. Už jsem o tobě slyšel. Já jsem její brácha." Představil se na oplátku, a opřel se o trám dveří.
,,Ty nejsi její brácha. Toho jsem potkal osobně, a řeknu ti moc dobře to nedopadlo." Reagoval na jeho výpověď Darion. Byl si jistý, že tohle není ten pitomec, který ho spolu se svým klukem tehdy na ulici zmlátil.
,,Jo slyšel jsem." zasmál se ,,Howardovi někdy trochu přeskočí. Ale já jsem Jamie. Ten starší a rozumnější." ukázal oběma palci na sebe.
,,Aha, takže ona má ještě jednoho bráchu?" Zeptal se Darion zmateně.
,,Očividně. Teď se budu cítit ublíženě za to, že se o mně zapomněla zmínit." Zažertoval.
,,Ehm, no a můžu teda za ní?" Zeptal se už nedočkavě Darion. Sice by si povídal rád, ale ne zrovna teď. Měl důležitělší věci na práci, než seznamovat se se všemi sourozenci jeho holky. Bůh ví, kolik jich ještě je.
,,No, víš jde o to, že..." Začal Jamie o trochu vážněji než před tím. Větu ale nedokončil, protože ho přerušil jiný hlas.
,,Jamie, kdo je to?" Zeptal se muž středního věku, který se právě také objevil ve dveřích. Darion ho hned poznal, byl to Christalin táta. ,,Á Darione, co ty tady? Myslel jsem, že už s Chrys nejste spolu." Poznamenal. Tvářil se sice přátelsky, ale Darion na něm poznal, že na něho teď úplně nemá čas, ani náladu. Nejspíš by ho nejradši co nejrychleji vykopl ze dveří, jen aby mu dal pokoj.
,,Ehm, jak jste na to přišel?" Zeptal se, protože musel. Potřeboval vědět, co ho vedlo k tomuhle přesvědčení.
,,No už dlouho ses tu neukázal." Konstatoval pan Williems a pak promluvil ke svému synovi: ,,Jamie, prosímtě skočil bys do sklepa pro to páčidlo?" Zeptal se ho.
Jamie přikývl, a hned odeběhl do vnitř do domu. Darion začínal být čím dál tím víc zmatený. Na co proboha teď potřebují páčidlo? Nechtěl se ale až tolik vyptávat. Před panem Williamsem chtěl vypadat slušně. Byl si jistý, že Chrystal mu později všechno vysvětlí, a tak si jen odkašlal, a zeptal se: ,,Mohl bych prosímvás jít za vaší dcerou?"
,,Víš, jak bych ti to jen řekl?" Zamyslel se trocuhu nervózní, a poškrábal se na hlavě.
,,Stalo se snad něco?" Zeptal se nejistě Darion. Začínal mít neblahé tušení, že tu něco nehraje. Jen doufal, že je Chrystal v pořádku, a že ji za chvíli uvidí. Všichni se totiž chovali dost divně, když se jich na ni zeptal.
,,Vlastně ano, stalo." Přikývl pan Williams pomalu.
,,A?" Naznačil mu aby pokračoval. Doufal, že už se konečně vymáčkne.
,,Chrys utekla dnes večer z domu, a nikdo neví, kde je." Odpověděl nejistě, a pak si zoufale povzdechl.
____
Tak jsem si říkala, že už jsem dlouho nepřidala žádnou kapitolu z pohledu Dariona, tak tady ji máte♡
ČTEŠ
I just love you ✓
Teen Fiction,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...
