I just love you ✓

XVII. He needs you

Ok, kdyby někoho zajímalo, proč jsem dlouho nevydala novou kapitolu, je to z toho důvodu, že jsem dlouho pracovala na této kapitolce, a přemýšlela, jak ji napsat.
Každopádně jsem to nějak nakonec vymyslela, takže tady ji máte♡

Někdy uprostřed noci, tedy přesněji asi pět minut po tom, co jsem konečně usnula, mě vzbudila písnička vyzvánění mého mobilu. Nejdřív jsem si myslela, že je to budík, ale až když jsem otevřela oči, a uviděla v okně svítit velký měsíc, jsem si uvědomila, že mi někdo volá.

,,Sakra vypni ten kravál!" Zahučela na mě Jeyla rozespalým hlasem. Doufala jsem, že ten hluk nevzbudil i Jeylinu tetu se strejdou, to by asi nebyli moc nadšení...
Rychle jsem se vrhla k telefonu, abych to mohla típnout, ale nejdřív jsem se podívala, kdo volá. Neznámé číslo, to jsem si mohla myslet. Nejspíš to byl nějaký vtipálek. Řekla jsem si. Típla jsem volajícího, a pro jistotu si i vypla zvonění, kdyby se rozhodl mě znovu otravovat. Ha ha. Moc vtipný budit někoho uprostřed noci, že jo?

Zalezla jsem si zase do postele, a doufala, že teď už mě nic nevzbudí. Ten klid trval asi minutu, nebo možná dvě? Důležité je, že jen chvíli po tom, co jsem zalezla do postele jsem z ní musela zase vstát. Někdo mi bušil na okno.
Nechtělo se mi zvedat, ale když ten cvok bušil pěstmi do skla ještě další minutu, řekla jsem si, že to možná může být důležité.

Rozespale jsem nahmatala kliku, a otevřela okno. Přitom jsem si slibovala, že jakmile se mi ta osoba dostane pod ruky, tak jí dám dost dobrý důvod pro to, aby nebudila lidi, co se chtějí vyspat uprostřed noci.

,,No konečně!" Vykřikla osoba. Byla to... Grace? Co tu sakra dělá, jak ví, kde bydlím, a kde sehnala moje telefonní číslo?

,,Cože?" Zavrčela jsem v polospánku, a doufala, že pořád ještě ležím klidně v posteli, a tohle se mi jen zdá. Zdálo se to ale bohužel více, než skutečné.

,,Já jsem Grace. Ta holka ze zábavního parku. Pamatuješ?" Řekla Grace. Mluvila tak rychle, že si div nezamotala jazyk. ,,Rychle, pojď. Je to vážný!" Teď už málem křičela, zatímco já jsem na ni stále jen nechápavě zírala.

,,Cože?" Zeptala jsem se opět, protože jsem pořád ještě ničemu nerozuměla. Začala jsem pochybovat o jejím psychyckém zdraví. To takle normálně budí lidi v noci, když chtějí spát?

,,Něco na sebe hoď, všechno ti po cestě vysvětlím." Rozkázala mi, a ukázala prstem na mikinu, kterou jsem měla přehozenou přes opěradlo dřevěné židle v pokoji. Rozhodně se mi nikam nechtělo. Ani jsem nevěděla, kam chce jít. Ale, co když je to opravdu něco vážného? Vzala jsem si z židle mikinu, přetáhla ji přes sebe, a na nohy si převlékla riflové šortky. Jestli si ze mě ta holka ale dělá jen srandu, přísahám, že ji vlastnoručně uškrtím, a její ostatky pak hodím do moře.

Otočila jsem se na Jeylu. Vypadalo to, že trvdě spí, a tak jsem vylezla na parapet, a seskočila ven na trávník. Co nejtišeji jsem okno zase zavřela, a pak jsem se otočila na Grace, a kývla na ni, jakože můžeme jít.

❁ ❁ ❁

Šly jsme asi pět minut temnými ulicemi, a já začínala mít neblahé tušení, že vím, kam jdeme. Stále jsem ale doufala, že někde odbočíme, a nakonec půdeme někam jinam. Nakonec se na mě Grace asi v polovině cesty otočila, a pohlédla mi do očí.

,,Jde o Dariona" Řekla zničeho nic. Doufala jsem, že jsem se přeslechla, ale takové štěstí jsem bohužel neměla.

,,Počkej, cože?! Ne, já nikam nejdu, na to zapomeň!" Rozhodně nepůjdu k němu domů. Nikdy. Tam mě nikdo nedostane.