I just love you ✓

XLIV. No more lies

Když jsme se s Howardem ráno vzbudili, dlouho jsme nečekali, a jeli zase dál. Nechtěli jsme riskovat, že by nás mohli jet hledat rodiče, a proto jsme nemohli zůstávat dlouho na jednom místě.

Namířeno jsme měli... no, to vlastně nikdo z nás nevěděl. Právě jsme ujížděli po dálnici, kterou Howard včera přijel ze Santa Cruz. Až tam jsme ale dojet nemohli. Nebylo to bezpečné. Vsadím se, že rodiče už obvolali všechny možné lidi, na které si jen vzpomněli, a tak nebylo pochyb, že ve městě na pláži, které bylo ještě nedávno dva měsíce mým domovem, už o našem útěku z domova mnoho lidí vědělo. Proto jsme jen ujížděli po dálnici, a plánovali sjet někde těsně před Santa Cruz.

V autě bylo ticho. Pro mě trapné ticho, ale Howard si toho nejspíš nevšímal. Hlavou byl totiž někde úplně jinde. Věděla jsem, že se ze včerejších událostí pořád nevzpamatoval, a že mu ještě hodně dlouho zůstanou uložené v paměti. Budou jako bodavé střípky, které když necháte proniknout do vaší hlavy, způsobí vám řezavou bolest, co vám ostře projede myslí i srdcem. Věděla jsem, jaké to je. Neměl to teď lehké.
___

Darion

Když se dozvěděl, že Chrystal utekla, šíleně to s ním zatřáslo. Připadalo mu naprosto nepochopitelné, proč by to dělala. Vždyť neměla sebemenší důvod. Nebo ano?

,,Darione, tak co je s tebou?" Hučela do něj bez přestání Grace. ,,Přece nemohla utéct bezdůvodně. Jsi její kluk, musíš přece něco vědě, musela ti něco říct!"

Jenže on nevěděl. Nevěděl nic.

___

Chrystal

Jak jsme tak už asi hodinu jeli po dálnici, najednou ke mně Howard promluvil. Bylo zvláštní, když najednou promluvil do ticha, které se zdálo být málem nekonečné. Ještě víc mě ale zarazila právě jeho otázka. Nebyla jsem na ni připravená.

,,A jak se má Darion?" Zeptal se.

Jeho otázka mě tak zarazila, že jsem nevědéla, co říct. ,,No... Má se dobře. Asi." Snažila jsem se to říct tak, jakoby o nic nešlo. Howard mě ale prokoukl. Poznal, že něco není v pořádku.

,,Chrys, co se děje? Je mezi váma všechno v pohodě?" Zeptal se starostlivě.

,,Jo." Zalhala jsem. Hlas mi přitom ale nepřirozeně zakolísal, a tak bylo jasné, že mi brácha opět neuvěřil ani slovo. Nadzvedl jedno obočí, a nedůvěřivě na mě pohlédl.

,,Ok. Ne, nic není v pořádku, a můžu za to já." Vyhrkla jsem, a na konci věty se hlasitě zajíkla. Do očí se mi nekontrolovatelně hnaly slzy, které jsem ani extra rychlým mrkáním nedokázala zastavit. Vzpomínky na to, jak se náš vztah pomalu rozpadal, a nakonec z něj zbyl jen popel nebyly příjemné. Dráždily mé oči, a já nedomázala zahnat tichý pláč.

,,Chceš.. Chceš o tom mluvit?" Zeptal se opatrně Howard. Stáhl oči z ubíhající vozovky, a na chvíli se otočil na mě.

Já jsem neodpovídala. Potřebovala jsem chvíli na to, abych se mohla uklidnit. Výdech, nádech. Slzy pryč, musím se k tomu postavit pevně a nebojácně. City mě nesmí zlomit.

Podívala jsem se na bratra, a promluvila: ,,Jo. Jo, třeba mi to pomůže."

Darion

,,Víš Grace... Já si vlastně nejsem jistý, jak to teď mezi námi je. Poslední měsíc jsem se s Chrystal ani jednou neviděl. Za takovou dobu se mohlo stát cokoliv." Povzdechl si. Nevěděl jak to své kamarádce vysvětlit, protože si ani nebyl jistý, jak to má vůbec vyložit sobě samému. Poslední měsíc byl zmatený, a on z toho byl tím pádem zmatenéjší o to víc.

Chrystal

,,Takže už spolu nejste?" Ptal se Howard, snažící se to všechno pochopit.

,,Já.. já vlastně nevím." Povzdechla jsem si, a sklopila oči dolů k mým rukám, kde jsem si nervózně hnípala do odchlíplé kůžičky okolo nehtu. ,,Víš, myslím, že jsem to tak nějak chtěla skončit." Řekla jsem, a rázem jsem si uvědomila, že je to pravda. Do teď jsem si to neuvédomila, ale když jsem to řekla nahlas, došlo mi, že to tak opravdu je.

   ,,Proč? Ty už ho nemáš ráda?"

,,Ne, to ne. Já.. mám ho ráda. Vlastně ho nejspíš i miluju." Přiznala jsem. ,,Ale asi jsem to udělala, protože jsem se bála, co přijde potom. Náš vztah se pomalu rozpadal v popel, a mě to pomalé a bolestivé umírání bolelo. Hodně to bolelo. A nejspíš jsem si pak prostě myslela, že když to ukončím rychle, že když to zabiju naráz, že to bude bezbolestné. Myslela jsem že náhlá smrt je lepší než pomalé umírání, ale nedošlo mi, že v tomhle případě to neplatí. Člověk je naživu i po vztahu, a tak tu bolest cítí. To jsem si neuvědomila. A proto je to takové, jaké je, protože jsem se opět mýlila."

Sypala jsem ze sebe slova, a ani nemusela přemýšlet nad jejich významem. Jakobych už tu pravdu dávno věděla, a teď jsem ji jen vyslovila nahlas.

Jenže já jsem ji asi opravdu věděla. V hloubi duše ano, ale bála jsem si to přiznat. Nechtěla jsem aby to tak bylo. Někdy je ale prostě lepší, podívat se pravdě do očí. Ikdyž je jakákoliv. Protože samotná pravda bolí vždycky míň, než když si o ní sami sobě musíte milionkrát lhát.

__________

Tak jsem zase po dlouhé době něco sesmolila.

A aby toho nebylo málo, chtěla bych i Vám ostatním, co mě nesledujete, něco důležitého sdělit!

Před několika dny jsem zveřejnila první kapitolu mé úplně nové knížky, kterou můžete nalézt na mém profilu, s názvem I can't hate you anymore.

Samozřejmě budu vážně moc ráda za jakoukoli formu zpětné vazby, pokud se rozhodnete na můj příběh podívat♡