I just love you ✓

XXVIII. Lost

  ,,Myslím, že už odešla." Zašeptal Darion, a přerušil náš oční kontakt. Teprve, až jsem se odtrhla od jeho očí, jako bych se probudila. Vrátila jsem se zpátky do reality, a celé to kouzlo bylo najednou zase pryč.

     ,,Jo, máš pravdu." Pronesla jsem, když jsem zpoza kamene vykoukla. Darion se nepletl, Jeyla už byla z dohledu, a my se tak neměli čeho bát. Oba jsme si stoupli, a přemýšleli, co dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, a naše prozrazení už nehroz...

   ,,Bacha, tam jde Petter!" Vyjekla jsem, a ukázala před nás mezi stromy. Opravdu, místo Jeyly se k nám blížil pro změnu zase Petter. Bezva. Ale co teď?

  ,,Pojď!" Řekl rychle Darion, a ukázal mi, abych šla s ním. Oba jsme se rychle rozeběhli, a snažili se uniknout našemu nepříteli. Utíkali jsme hlubokým lesem, přeskakovali přes balvany, a ztrouchnivělé pařezy, co nám překážely v cestě. Běželi jsme nějakou dobu, ale já nebyla vůbc zadýchaná. Přestával to pro mě být boj o vítězství. Začínala to být zábava. Ani nevím, jak dlouho jsme vlastně běželi, protože čas jsem vůvec nevnímala. Popravdě řečeno, bylo to, jako by se čas najednou zcela zastavil, a bylu jsme jenom mi dva. Už zase. Poslední dobou, kdykoli jsme byli sami spolu dva, byl to pro pokaždé neuvěřitelný pocit. Ale opakuji, jen pro mě. Darion to nejspíš viděl jinak. Ani tak jsem si to ale nehodlala zkazit a tak jsem běžela dál.

  ,,M-myslím, že, že už jsme daleko dost." Dostala jsem ze sebe zadýchaně pár slov. Zastavili jsme se, a rozhlédli se kolem sebe. Bylo to tu jiné, než kolem tábořiště. Husté koruny stromů nám najednou znemožnily průhled na modrou oblohu, a všude tu byla najednou mnohem větší tma. 

   ,,Poznáváš to tu?" Zeptal se Darion. Já jen zakroutila hlavou ve znamení, že nemám ani ponětí, kde jsme se to právě ocitli.

  ,,Řekla bych..."

  ,,Že jsme v háji." Dokončil za mě Darion.

  ,,Jo." Potvrdila jsem, a přikývla. Byli jsme v háji. Byli jsme ztracení. Nikdy jsem tu nebyla, a Darion to tu taky neznal, což znamenalo, že šance, že se z tohohle hustého lesa vůbec dostaneme se dost nebezpečně blížila nule. A Darion měl nejspíš stejný názor.

   ,,Měli by jsme co nejrychleji najít cestu zpátky." Řekl už vážnějším hlasem. Podíval se na mě, jestli s ním souhlasím.

   ,,Jo, máš pravdu." Potvrdila jsem, a vykročila za ním skrz hluboký les. Vydali jsme se hustým houštím dál. Netušili jsme, kam jdeme, ale chtěli jsme se prostě jen dostat pryč. Pryč z tohohle děsivého a temného místa. Fuj, začínala se mi z toho dělat husí kůže. Nechtěla jsem to na sobě nechat znát, ale začínala jsem se celkem bát. Tohle místo mi nahánělo strach.

    ,,Věříš na duchy?" zeptal se Darion s úšklebkem na tváři. Poznal, že mám strach. A zrovna dvakrát tomu teda nepomohl.

    ,,Nech toho, nebo se budu bát ještě víc." Vážně jsem si přála, aby přestal. S každým malým lupnutím, co se za mnou ozvalo, jsem se zběsile otáčela s přesvědčením, že zahlédnu nějaké velké krvavé monstrum, které se mě chystá sežrat.

   ,,Tak věříš?" Trval na odpovědi Darion. Bože, jak dokázal být někdy otravný.

   ,,Ty si nedáš pokoj, že ne?" Zeptala jsm se s povzdechem.

   ,,Ahm" udělal zvuk na znamení souhlasu.

   ,,Ne, nevěřím na ně."

   ,,Proč?" vyzvídal dál Darion. 

   Já jsem si jen unaveně povzdychla, a s nadějí, že už mě snad nechá na pokoji odpověděla: ,,Podle mě to záleží na člověku. Pokud na ně někdo skutečně věří, může se mu pak zdát, že je vidí, ikdyž tam ve skutečnosti nejsou."