I just love you ✓

XXXVI. End of everything

Když jsme dorazili před náš dům, připadalo mi to jako věčnost, co jsem byla naposledy vevnitř. Už jsem málem zapomněla, jak krásný je náš dům. Bledě modrá omýtka, a bílá velká okna, za jedním znichž jsem mohla vidět můj pokoj, a kocoura Azraela, který už mě vyhlížel. Dřív byl Howardův, ale když odešel na internát, musel ho tu nechat, a tak teď už byl více méně můj.

No jo, Howard... tak o tom momentálně nemám žádné zprávy. Druhý den po té party jsem zvonila u jeho bytu, ale nikdo nebyl doma. Buď, a nebo prostě nechtěl otevřít. Taky už jsem mu snad stokrát volala, ale ani to nezvedl. Nenávidím se za to, co jsem tehdy na té párty udělala. Sice jsem tím nejspíš zachránila Darionovi krk, ale... mám strach, že jsem tím ztratila bratra.

,,Vystupovat!" Zavelel pan A, který řídil celou cestu sem. S paní A jsme se rozloučili už v Santa Cruz. Sem k nám nejela, místo ní jel Darion, aby se mohl alespoň představit rodičům. No a Jeyla vystoupila už cestou u jejího domu, protože to bylo blíž, a tak jsme sem přijeli jen my tři.

Darion mi otevřel dveře. ,,Díky." Poděkovala jsem mu, a vystoupila z auta. Potom jsem s Darionem po boku došla k velkým dřevěným dveřím domu. Podívala jsem se na velký kovový zvonek na zdi vedle. Už jsem na něho nezazvonila pár mésíců, a popravdě jsem si teď připadala, jako úplně cizí člověk, když jsem musela zvonit do vlastního domu. Klíče jsem si s sebou ale nebrala, a tak jsem se nadechla, a pevně stiskla tlačítko.

Domem se rozezněl hlasitý zvuk, a za pár sekund už ze dveří vykukovala první černovlasá hlava.

,,Mami!" Vykřikla jsem, a snažila se znít co nejnadšeněji, aby máma věděla, že ji opravdu ráda vidím. Roztáhla ruce, a já jí vlítla do hřejivého náručí. Tak moc mi to chybělo.

,,Ahoj, zlato! Tak co, jak ses tam měla?" Vyzvídala mamka. ,,Bože, tak moc se mi stýskalo." Řekla, a objala mě ještě pevněji. Očividně jí vůbec nevadilo, že se v jejím objetí dusím. V tu chvíli jsem jí to ale prostě nemohla mít za zlé.

,,Jo, bylo to tam vážně super!" Přikývla jsem nadšeně. Sama nevím, jestli jsem se přetvařovala, nebo ne. Vím jen, že jsem sice byla moc ráda, že vidím rodiče, ale taky ve mě zůstala trocha smutku z toho, že musím opustit Dariona, a taky kvůli tomu, že absolutně netuším, kam se poděl Howard.

,,Ahoj sluníčko!" Uslyšela jsem hlas mého táty, který se zničeho nic taky objevil ve dveřích. V ruce držel ovladač, a na sobě tričko s logem našeho fotbalového týmu, z čehož jsem mohla usoudit, že v televizi právě dávali zápas. Všimla jsem si, jak nervózně přešlapuje na místě. Nejspíš tohle chtěl mít co nejrychleji z krku, aby mu náhodou něco neuniklo. I tak jsem mu na tváři ale viděla, že mě rád vidí. Pustila jsem tedy mamku, a pro změnu se objala zase s ním.

,,Tatíí!" Protáhla jsem naštvaně. ,,Už nejsem malá." Zanaříkala jsem. Nesnáším, když mi tak říká. "Sluníčko". Za to by se stydělo i dvanáctileté děcko, natož pak já. A ještě k tomu před Darionem. Cítila jsem, jak mi přímo hoří tváře.

,,Ale jsi. Pro mě budeš vždycky moje malá holčička." Řekl a pohladil mě po vlasech. Po očku jsem se podívala na Dariona, jestli se mi směje. Nesmál. Nesmál, ale usmíval se. A na očích jsem mu viděla, že kdybych to nebyla já, vyprskl by smíchy. Vyslala jsem k němu naštvaný pohled, a ihned se usmívat přestal. Pořád jsem ale viděla, jak mu cukají koutky.

,,Takže, mami, tati, tohle je Darion." Řekla jsem oboum rodičům, a postrčila svého kluka víc dopředu. Ti si ho nejspíš doteď nevšimli, a tak na něm zůstali viset pohledem. Úplně jsem slyšela, jak to oboum v hlavě šrotuje, a jak ho hodnotí. Mamka ho sjížděla od hlavy k patě snad minutu, a když se jí na tváři konečně objevil úsměv, bylo to pro mě jako znamení, že ho schvalují, a tudíž je všechno v pořádku.