✰✰✰
Kdyby jste se právě ted' večer procházeli po pláži Black's Beach v jednom Californském městě jménem Santa Cruz, nejspíš by jste zahlédli dvě oslnivé krásky (ha ha), jak si to rázují k velkému táborovému ohni. Ta jedna je o hlavu menší než druhá, a konečně se nechala překecat k tomu, aby si alespoň pro dnešek rozpustila své dlouhé černé vlasy. Má na sobě krátké žluté letní šaty, a na nohách své nové bílé sandály. Pořád si stěžuje, že jí do nich padá písek, ale vyzout si je odmítá, protože je přesvědčená, že se v písku nachází spousta bordela.
Ta druhá byla ale naštěstí rozumnější, a tak si své černé žabky, které má už tři roky nese v ruce. Na sebe si vzala krátké riflové šortky, a bílý crop top. Ta se zase od své kamarádky nechala výjimečně nalíčit, a abych byla upřímná, podle mě jí to dost sluší. Tak počkat, to jsem přece já! (Jsem to ale vtipná, co?)
Já jsem na beach party nikdy nebyla, a tak jsem tak trochu nevěděla, jak se chovat, víte jak to myslím. Město ve kterém bydlím se nenachází u moře, a tudíž jsem ani nikdy nedostala šanci.
Když jsme přišly, bylo tam asi padesát lidí. Někteří seděli u ohně, další si nalívali nějaký alkohol z velké nádobě stojící na bedně od piva, a ostatní postávali ve velkých houfech postavení různě kolem ohně, z nichž někteří tancovali na hudbu linoucí se z velkých repráků, taktéž postavených na bednách od piva. My jsme se přesně do takového jednoho hloučku vydaly.
,,Á, locika a zrzka se ukázaly!" Uslyšely jsme známý hlas. Právě se k nám blížil ten kluk, kterého jsme potkaly odpoledne. Vypadalo to, že má trochu připito, protože když se k nám snažil dojít, málem povalil jednu starší holku s vlasy obarvenými na červeno. Ta se na něj naštvaně podívala. ,,Dávej bacha pitomče!" Zařvala na něj, ale hned se zase otočila zpátky, a hleděla si svého.Rozhlížela jsem se kolem, ale jeho kamaráda jsem nikde neviděla.
Nazval nás locika a zrzka, což by k nám i celkem sedělo, až na to, že Jeyla je černovlasá, a moje vlasy nejsou ani tak zrzavé, jako spíš blonďaté. Ale je to něco mezi. Vlastně ani já pořádně nevím, jak bych tu barvu nazvala, a to ji nosím na hlavě celý svůj. Zvláštní, co? I kdybyste ale hledali sebevíc, myslím, že byste nenašli moc lidí se stejnýma očima jako já, to mi věřte. Moje oči jsou modré, ale jsou tak tmavé, že při hodně slabém světle se můžou zdát dokonce celé černé. Přijde mi to celkem divné, a nijak se tím nechlubím, ale kamarádi mi většinou říkají, že je to hustý, výjimečný nebo pěkný, a další nesmysly. Co jiného byste taky od kamarádů čekali, že jo. Ti vám neřeknou, že nejste hezcí, aby vás neurazili, protože jim na vás většinou záleží. A právě proto ani nevím, jak se na mě dívají ostatní lidi, je to trochu deprimující.,,Ještě jsem se nepředstavil, já jsem Wade" Představil se blond'ák, a podal nám postupně oboum ruku.
,,Já jsem Chrystal, a tohle je Jeyla." Řekla jsem za nás obě, protože Jeyla byla právě očividně zaneprázdněná zíráním na Wadeovu hruď, jelikož asi někde za pomoci alkoholu zahodil tričko. Když se konečně probrala, dala se s ním do hovoru, a na mě jako by zapomněla. Toho jí s radostí přenechám. Řekla jsem si, a vydala se k ohni, kde jsem si sedla. Hluk výskajících lidí jako by najednou ustal, a já už vnímala jen chladivé krystalky písku, co se dotýkaly mojí -zatím ještě neopálené- kůže.
Vždycky jsem milovala táboráky. Dívat se do teplých plamenů šlehajících k obloze byla jedna z těch nejnádhernějších věcí na světě, a pokud se mnou někdo nesouhlasí, s radostí ho do nich strčím, aby si tu krásu mohl vychutnat trochu víc zblízka( no dobře, to bych asi neudělala, ale představa je to zajímavá). každý plamínek se předháněl s ostatními, jak vysoko dosáhne. Vypadalo to, jako by se odtud chtěly dostat. Jako by se chtěly dotknout té nádherné oblohy poseté hvězdami. Což dávalo smysl, protože hvězdy taky hoří, jinak by jsme je přece neviděli. Jsou to úplně stejné plameny. Možná jsem až moc velká romantička, ale vždycky jsem milovala, a obdivovala takové jevy přírody, jako je třeba západ slunce, oheň, nebo právě sledování noční oblohy.
ČTEŠ
I just love you ✓
Teen Fiction,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...