I just love you ✓

XIII. The boat

,,Páni, jsi bílá jak stěna." Konstatovala Hannah, a uvelebila se na lehátku. ,,Potřebuješ se hodně rychle opálit."

,,Díky, to vím i bez tebe." Poučila jsem ji, nasadila si sluneční brýle, a také si lehla na lehátko.
Jenže problém byl v tom, že já se prostě opálit nedokážu. Nejde to. Maximálně se tak spálím. No jo, slunce mě asi nemá rádo. Vždyť jsem jako upír, bledá jako sníh, a když vyjdu na slunce, tak shořím na popel. Ne, teda, že bych na slunci začala hořet, ale rozhodně se musím natřít tunou opalováku, jinak pak budu vypadat několik dní jak rajče. Ne, díky. To radši budu vážně bílá.

Jeyla se zas někam vypařila. Nejspíš s Wadem. Hned, jak jsme skončily v práci, prohlásila, že se mnou domů nepůjde, že prý něco má. Neřešila jsem to. Posledních několik dní se to dělo často. Ze začátku jsem o ní měla trochu strach, protože se často vracela až v noci, ale později jsem usoudila, že už by měla být dost stará na to, aby se o sebe dokázala postarat sama.
Doma jsem se ale nudila, a tak jsem napsala Hanně, jestli nechce někam jít. Sice jsem tím jít, zrovna nemyslela, že vyrazíme na její supermoderní jachtě daleko na moře, ale v pohodě, rozhodně si nemůžu stěžovat. Alspoň je tu klid. Teda byl by. Kdyby tu ovšem nekřičela banda debilních teenagerů, kteří dělají nehorázný hluk.

,,Hej!" Křikla na ně naštvaně Hannah. ,,Jestli se tu něco rozbije, jste mrtví, jasný?!" No, moc to stejně nepomohlo. Zachvíli jsem uslyšela tříštění skla o podlahu někde v zadu. Nejspíš to bylo něco nehorázně drahýho a cennýho. Hannah si toho ale naštéstí nevšimla, a tak jsem ji na to radši ani neupozorňovala. To by nebyl dobrý nápad.

Všichni ti lidi byli Hannini kamarádi, které pozvala, a nebo kamarádi kamarádů, kteří se jaksi pozvali sami.

Ležela jsem klidně na lehátku, a užívala si slunce, které se konečně po dlouhé době uráčilo objevit na obloze, když najednou mě obklopil odporný chlad. Bylo to jako studená sprcha, až na to, že jsem nebyla ve sprše, ale na suchu, takže tu voda rozhodně neměla co dělat.
Vylekaně jsem vystřelila do sedu, doprovázena pár pitomě smějícími se hlasy. Až jsem si uvědomila, co se stalo. Nějaký jelito na mě vylilo vodu!

,,Hej, ty pitomče!" Rozkřikla jsem se na něj. ,,Co to děláš?!" Byla jsem ruzzuřená, a očividně jsem všechny kolem náramně bavila.

,,Pojď do vody!" Křikl na mě kluk s tmavě hnědými vlasy, a stejně barevnýma očima. V ruce svíral velký kýbl, ze kterého odkapávala voda, a já usoudila, že to musí být viník. Sice jsem ho ani neznala, ale už teď jsem ho neměla ráda.

,,Ani náhodou." Odpověděla jsem, a na oči si zase nasadila sluneční brýle. Jenže jsem přes ně nic neviděla, protože byly celé mokré, a tak jsem si je stejně musela zase sundat.

,,Stejně už jsi mokrá." Šťouchal do mě dál. Byl tak otravný!

,,Nikam nejdu." Odpověděla jsem jen, a zavřela alespoň oči, abych se na něj nemusela dívat. Byla jsem si jistá, že když si jich nebudu všímat, přestane je to bavit, a odejdou. A vypadalo to, že má teorie se potvrzuje. Když už jsem ten jejich hlas nezaslechla, oddechla jsem si, a vklidu odpočívala.

Byl krásný den. Několik dní tu bylo zamračeno, a stále jen pršelo. Dneškem počínaje se ale hnusné mraky roztrhaly, a déšť konečně ustal. Nad hlavami jsem syšela létat racky, teplé paprsky slunce mě lehtaly po tváři, a dokonce jsem pod sebou slyšela šplouchání vln. Tak počkat! Zarazila jsem se.Takhle to být nemělo. Rychle jsem se posadila, a zjistila jsem, že mě ti pitomci stihli přenést i s lehátkem ke kraji lodi, a teď mě nebezpečně drží nad vodou.

,,Hej!" Zařvala jsem na ně tak nahlas, až sebou někteří z nich trhli, ale naštěstí mě nepustili. ,,Vraťte mě na zem." Rozkázala jsem a ukázala na palubu, na které jsem se teď bohužel nenacházela, ale dala bych cokoli za to, abych tam teď mohla stát.