Když se z dolního patra ozval mamčin hlas, poznala jsem, že nám všem rázem zatrnulo. Bylo vidět, jak Jamie stuhl, a Howard hlasitě polkl. Všichni tři jsme moc dobře věděli, jak to mezi Howardem a rodiči teď je. Nebo spíš není. Prostě se s ním mamka ani táta nebaví, takže to, co mezi nimi po většinu času je, je akorát tak několikatikilometrová vzdálenost, která je od sebe dělí, a funguje jako bezpečnostní bariéra, díky které se nekonají žádné hádky.
Jenže teď se z mě neznámého důvodu rodiče rozhodli tuto bariéru strhnout, a konečně pozvat Howarda k nám domů. Nikdo nevěděl proč. Nejspíš proto byl Howard taky tolik nervózní.
Nakonec jsme se všichni odhodlali, a rázně jsme došli po schodech dolů, kde byli naši. Vešli jsme všichni zaráz do kuchyně, a až tam se Howard setkal s rodiči pohledem. Bylo vidět, že situace je dost napjatá. Jen na sebe zírali a nikdo moc nevěděl co říct. V místnosti bylo hrobové ticho. Takové, při kterém jsem měla pocit, že mě ta trapná situace snad skolí. Howard si možná i dokonce přál, aby se mohl radši propadnout do země.
Kdyby nebylo Jamieho, nejspíš bychom tam v podivném tichu stáli věčně. Ten se naštěstí odhodlal, a udělal první krok. Snažil se dělat, že je všechno úplně normální, a já i Howard jsme mu za to byli neskutečně vděční.
Jamie prostě normálně došel k rodičům a objal, je přičemž se snažil působit co nejvíc přirozeně. Howard po něm celou scénu zopakoval. Taky došel k rodičům, a přivýtal se s nimi. Všichni se snažili dělat, že je všechno normální, a tak jsem se rozhodla, že nejmoudřejší bude předstírat s nimi.
____
O hodinu později už mamka chystala na stůl jídlo. Na bílý ubrus položila velkou mísu se salátem, a pak každému nachystala místo na talíř.
Já s bratry, jsme se po příchodu dolů -celou dobu jsme se pro jistotu schovávali v mém pokoji- potichu posadili ke stolu, a pak už celá rodina začala jíst. Já jsem seděla s rodiči na jedné straně stolu, a bráchové naproti nám na druhé.
Asi prvních pět předlouhých minut, se kolem rozléhalo naprosté ticho, přerušované jen tichým žvýkánín soust. Pak asi ale taťka pochopil, že tohle naprosté ticho začíná být trochu trapné, a tak si po nějaké době odkašlal, a promluvil směrem k Jamiemu.
,,Tak, jak se ti daří ve škole?" zeptal se ho. Mluvil stejným tónem, který používal vždy, když šlo o mého nejstaršího bratra. Laskavý, a milý, jako by byl pyšný na každý krok, který jeho prvorozený syn udělá. Někdy jsem měla pocit, že táta má Jamieho snad dokonce i radši než mě nebo Howarda. Bože, co to povídám? Nebyl to přece jenom pocit. Byla to realita. Samozřejmě, že ho měl radši. Bylo to vidět na každém jeho kroku, i slově. Dokonce i pouhý nádech mého otce přímo křičel onu nepříjemnou pravdu, že Jamie je prostě nejoblibenější dítě. Jen jsem se to doposud snažila přehlížet, a namlouvat si, že to tak není, ale ve skutečnsti jsme to všichni věděli. Já i Howard. A dokonce i Jamie.
,,Jo, super. Diferenciální rovnice zvládám nejlíp ze třídy, a nedávno jsem vyhrál i jednu menší soutěž. Pan Gianniny si dokonce myslí, že bych mohl v pohodě přeskočit ročník, a v pohodě bych to zvládal, ale to samozřejmě nemůžu, a navíc nechci aby mi nějaké učivo uniklo..." Vykládal nadšeně Jamie, zatímco já jsem jen valila bulvy. Nechápu, jak to dělá. Já jsem ráda že nepropadnu z matiky.
,,Tak to je skvělé!" Zajásal nadšeně táta. ,,No nemáme vážně úžasného syna, Amando?" Otočil se k mámě, která ihned ačala taky zběsile přikyvovat na znamení souhlasu. Na můj vkus už byla tahle reakce dost přehnaná. Máma s tátou se nad Jamieho slovy rozplývali jak šílení, až jsem měla strach, jestli se z toho náhodou nepomátli.
ČTEŠ
I just love you ✓
Teen Fiction,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...
