I just love you ✓

XLIII. Lonely

Strom. Dopravní značka. Běžec, opilí teenageři, kteří se pravděpodobně právě vraceli z nějaké párty, a teď hledali cestu domů, a toulavý pes, co se procházel po kraji silnice, zatímco hledal něco k snědku. To všechno jsem viděla z okýnka pomalu jedoucího auta. Krajina přede mnou ubíhala, jako filmové plátno, které je nekonečně dlouhé, a promítá na sobě stovky i tisíce příběhů celého světa. Mě jen stačilo sedět, a pozorovat všechny ty příběhy, které vyprávěla dnešní noc.

Dění za okýnkem auta jsem pozorovala z jednoho jediného důvodu, a to toho, že jsem chtěla odpoutat pozornost od svých myšlenek, kterých teď bylo víc, než dost. Strach z toho, co přijde, obavy o to, kde dnes v noci přespíme.. Navíc jsem si v hlavě stále dokola vytvářela katastrofické scénáře týkající se toho, jak rodiče zjistí, že nejsem doma. Co právě teď asi dělají? Prohledávají celý dům? Možná, že už zavolali dokonce i policii. Motala se mi z toho všeho hlava, a proto jsem se snažila na to všechno alespoň na chvíli zapomenout.

,,Na chvíli zastavím." Promluvil z ničeho nic do ticha Howard, ,,Nevidím na cestu." dodal. Jeho hlas prořízl ticho jako nůž. Ovšem poněkud tupý nůž. Můj bratr mluvil tak potichu, že jsem mu sotva rozuměla. Byl až moc nezvykle tichý, a to mě mírně znepokojovalo.

,,Dobře." Přikývla jsem. Howard pak sjel na nejbližší sjezd k nějakému penzionu na kraji dálnice, a tam zastavil auto. Prvních několik minut mi nic nedocházelo. Nepřemýšlela jsem nad tím, co brácha řekl. Prostě jen pronesl, že nevidí na cestu, a tak jsem si říkala, že má nejspíš jen špinavé přední sklo, a tak si ho chce očistit.

Když ale Howard z auta nevystoupil, začalo mi to připadat zvláštní. Jen seděl v tichu chladné noci, a nic neříkal. Pak mi to teprve došlo.

,,Howarde?" Naklonila jsem se k němu trochu blíž, snažíce se v černočerné tmě rozpoznat rysy jeho obličeje, ,,ty pláčeš?" Zeptala jsem se opatrně.

Howard neodpověděl. Neřekl mi na to ani slovo. Místo toho už mu asi došla síla na skrývání tichého pláče, a tak se tmou za chvili začaly ozývat jeho tiché vzlyky. Upřímně mě to dost vylekalo. Nevěděla jsem, co v takové situaci dělat, protože můj brácha nikdy nebrečel. Nikdy.

,,Howarde.." hlesla jsem. Nebyla jsem schopná cokoliv říct. Utěšování lidí nikdy nebyla moje silná stránka. Vždycky jsem se bála, že to spíš akorát pokazím, a proto jsem v tu chvíli nebyla schopná ze sebe vyplodit jediné rozumné slovo.

A tak jsem řekla to jediné, co mě v tu chvíli napadlo, a na co jsem se zmohla. ,,Pojď ke mě." Roztáhla jsem ruce, a objala bratra kolem ramen.

Ten se ke mně vtiskl, a začal dusit pláč v mém tričku. Nejspíš ho budu mít potom hezky usoplené, ale co. Teď jsem mu to říkat nechtěla. Nebyl na tom právě zrovna nejlépe, a já mu to nechtěla ještě víc přitěžovat. Najednou to bylo, jako by jsme si s Howardem vyměnili role. On byl vždycky ten starší brácha, který mě chtěl chránit před celým světem, a já hrála roli té menší ufňukané ségry. A teď? Teď se mi můj starší brácha potřeboval vybrečet na rameno. Chápala jsem ho, neměl to teď vůbec lehké. I tak mi to ale připadalo nezvyklé.

,,Chceš o tom mluvit?" Promluvila jsem Howardovi potichu do ucha, zatímco jsem ho ještě pořád svírala pevně v obětí.

Můj bratr rychle zavrtěl hlavou, ve znamení důrazného ne. Ještě nebyl připravený, a já to chápala. Taky bych nebyla.
Místo toho se o mě ještě víc opřel, a nakonec jsme v obětí oba dva i usli. Howard v slzách, a já s klidnou hlavou. Alespoň na chvíli jsem přestala přemýšlet nad rodiči a nad tím, co bude dál. Stejně bych nic nevymyslela. Mohla jsem být jedině tady a teď. Nemusela jsem dělat nic. Stačilo mi, že vím, že tu pro mě stále někdo je. Někdo, na koho se můžu vždycky spolehnout, a on na mě. Od teď byl Howard jediná rodina, kterou jsem měla, stejně tak, jako já jsem byla ta jeho.