I just love you ✓

XXXII. Tangled in a cobweb

Po několika dnech strávených v horách jsme se opět konečně vrátili zpět do civilizace. Nejdřív jsem se těšila z pátky do města, protože už mi přecejen chyběl normální život. Když nás ale vlak dovezl na stanici, a já z výšky spatřila Santa Cruz, přišel mi ten pohled najednou tak smutný. Vyprahlé město, plné domů a lidí. Jen sem tam jsem zahlédla nějakou zeleň. Jakoby svět zapomněl, že tu kdysi určitě taky bývaly lesy. Husté a zelené stromy, které voněly smůlou a dřevem.
Ale pak přišel člověk, a všechnu tu nádheru zničil. Ne rychle. Udělal to pomalu. Strom po stromu nahrazovaly další a další domy nebo paneláky, a čím se to dělalo pomaleji, tím spíš si nikdo ničeho nevšiml. A tak příroda upadla v zapomnění. Pomalu ale jistě.

,,Ukaž, vezmu ti batoh." Řekl Darion, a čekal, že mu ho dám.

,,To je dobrý, zvládnu to sama." Řekla jsem. Sice by bylo celkem fajn, kdybych se s tím nacpaným batohem nemusela tahat, ale chtěla jsem mu dokázat, že nejsem slaboch.

,,Tři kilometry jsem tě musel nést, protože tě bolela noha. To už si nepamatuješ?" Zeptal se Darion s nadzvednutým obočím a mírným úšklebkem na tváři. Dřív to bylo něco, co jsem na něm nesnášela. Teď jsem to na něm milovala. Všechno jsem na něm milovala.

,,Ale teď už mě nebolí." Snažila jsem se ho přesvědčit. Cítila jsem se provinile, když za mě někdo musel něco dělat. Už jsem prostě taková.

,,Dej to sem." Řekl Darion, a než jsem stihla cokoli namítnout, popadl můj batoh, a hodil si ho na jedno rameno.

,,Já bych to unesla." Zamračila jsem se na něj s překříženýma rukama, a dělala uraženou.

,,Vždyť já neříkám, že ne." Namítl Darion.

,,Ale jo, řekl."

,,Vážně? Řekl jsem snad: ponesu ti batoh, protože ty ho neuneseš?"

,,To už nevím." Zakoulela jsem na něho očima.

,,Tak vidíš, neřekl." Prohlásil s výtězným úsměvem, jakoby snad čekal, že mu začnu tleskat.

Spátky domů z nádraží jsme se museli vrátit pěšky. Nebylo to zrovna nejblíž, ale oproti tomu, co už jsme dneska ušli to ani tak daleko nebylo. Od nádraží už jsme se všichni tak nějak rozdělili, a domů šli sami nebo po skupinkách, podle toho, kde kdo bydlel.

Výraz "jít pěšky" ale neplatil pro každého z nás. To jsem zjistila, když se těsně kolem mě prohnala motorka, která by mě možná i srazila, nebýt Dariona, který mě stáhl na stranu.

,,Hej, dávej pozor pitomče!" Zařval na Wadea s Jeylou, kteří ujížděli pryč. Nejspíš si ani nevšimli, že mě málem zabili. Stačil by kousek.

Já jsem se za nimi jen mlčky dívala. Na Jeylu, která se nenamáhala ani otočit, aby zjistila, jestli jsem v pořádku. Vůbec už jí na mně nezáleželo. Ani trochu. Byla jsem neskutečně naštvaná. Tak moc, že jsem zaťala ruce v pěst. Zároveň se mi ale v očích zračil smutek. Ano, bylo mi z toho všeho smutno. Z toho, že už se mnou Jeyla neprohodí ani slovo. Stýskalo se mi po našem přátelství, kdy jsme se každý den po škole stavovaly ve zmrzlinárně, kterou jsme měly po cestě. Dokonce, ikdyž byla zima, a venku sněžilo. Stýskalo se mi po našem přespávání jedna u druhé, každý výkend. A dokonce mi chyběly i ty Jeyliny pitomé keci, a šílené nápady, které jsem na ní tak nesnášela. Teď bych dala nevím co za to, kdyby to mezi námi mohlo být jako dřív. Tentokrát bych si toho všeho vážila mnohem víc. Kam se naše přátelství jenom podělo? A hlavně proč?

,,Pořád je to mezi váma tak divný?" Zeptal se Darion, jakoby věděl naprosto přesně, na co myslím.

,,Jo. A dokonce ještě horší." Přikývla jsem. ,,Dřív na mě byla alespoň hnusná. Poslední dobou se se mnou ale nebaví už vůbec. A dneska? Dneska už se mě pokusila dokonce i zabít!" Opravdu jsem se bála jak to snámi bude za pár dní. Teď jsme ještě nemusely jakž takž nic řešit. Stačilo se jedna druhé jen vzájemně vyhýbat, a všechno bylo fajn . Jenže jak to bude, až budeme u její tety zase muset sdílet jeden maličký pokoj? A hlavně, co bude, až prázdniny skončí, a my se budeme muset vrátit do našeho města? Jak to bude pak? Už spolu nebudeme chodit každé ráno do školy? Už nebudeme sedět ve třídě spolu?

Darion věděl o všem tom s Jeylou. Všechno jsem mu to povyprávěla. A jeho reakce? Byl z toho snad ještě zmatenější než já. No jo, kluci holčičímu přátelství nerozumí.

,,A ty už se s Wadem taky nebavíš?" Zeptala jsem se Dariona, abych trochu změnila téma. Život mě ale asi fakt nemá rád, protože se to všechno zase stočilo k Jeyle ,,Celej týden jsem si nevšimla, že by jste spolu vůbec promluvili."

,,Ani ne." Potvrdil mi. ,,Wade je jeden z těch lidí, se kterejma jsem se bavil dřív. Samí namachrovaní pitomci. Stejní, jako jsem býval já. Vlastně se už teď nebavím skoro s žádnýma svýma starýma kamarádama."

,,Takže Jeyla měla pravdu." Řekla jsem zamyšleně.

,,Cože?" Ptal se nechápavě Darion.

,,Že se kvůli mě už nebavíš se výma starýma kamarádama. Že jsem tě totálně popletla, a že to dělám se všema okolo. Vážně jsem taková?" Zeptala jsem se ho, a upřela na něj zoufalý pohled. Měla jsem na krajíčku. ,,Jsem hnusná manipulátorka?" Zeptala jsem se. Cítila jsem, že mi po tváři stekla jedna malá slza. Rychle jsem sklopila hlavu, aby ji Darion neviděl. Stejně ji asi ale spatřil.

Prsty mi nadzvedl hlavu, abych se mu znovu dívala do očí. ,,Chryslal, co to povídáš?" Řekl. Když si všiml, že se mi oči lesknou slzami, a zadržuju pláč, hodil oba batohy ze zad na zem, a vtáhl si mě do hřejivého objetí, ve kterém bych nejrději zůstala navždy.

,,Promiň." Zahuhlala jsem mu do tryčka. ,,Nechci brečet kvůli blbostem."

,,Chrystal, ty nebrečíš kvůli blbostem. Lidi brečí, protože pláč jim pomáhá. Pomáhá jim, když mají problém, nebo když je jich moc. A to proto, že někde v hloubi duše ví, že pláč není projevem slabosti. Znamená to, že si právě procházíš něčím těžkým. Znamená to, že jsi silná. Že se nevzdáváš, a snažíš se bojovat. Znamená to, že jsi člověk, a že máš city. Znamená to dost věcí, ale nikdy, že jsi slabá."

,,Ale co když má Jeyla pravdu?" Vzlykla jsem.

,,Hele, věříme si navzájem?" Zeptal se mě Darion.

,,Ahm." Zahuhlala jsem, a přikývla.

,,Pak mi věř i když ti říkám, že nemá pravdu. Jeyla se tě snaží zničit. Nevíme proč, ale je to tak. A tyhle hnusné lži jsou jako pavučina, kterou se tě snaží dostat. Když ji budeš poslouchat, do té její pavučiny se zapleteš. Takže co teď budeš dělat?" Zeptal se.

,,Nenechám se chytit do pavučiny?" Zeptala jsem se stále ještě hlavu zabořenou v Darionově tričku.

,,Přesně tak." Potvrdil Darion, a usmál se.

Až teď jsem k němu konečně zvedla hlavu, a podívala se mu do očí. ,,Díky." Řekla jsem mu, a úsměv mu oplatila. Nebyl tak hezký, jako ten jeho, protože jsem měla zarudlé oči, a z nosu mi tekl sopel. O to víc byl ale pravý.

____

Dneska mám vážně dobrou náladu. Ale každý má jednou za rok narozeniny. A protože já mám ty svoje právě dneska, tak jsem byla velice štědrá, a publikovala novou kapitolu hned teď, nemáte zač xd.