I just love you ✓

XXX. I just love you

   Seděla jsem za velkým vodopádem. Nedělala jsem téměř nic, jen jsem prostě seděla, a přemýšlela, jestli je to všechno pravda. Je tohle opravdu konec? Konec něčeho, co ani nezačalo? Bylo mi neskutečně smutno. Nechtěla jsem ztratit naději, ale věděla jsem, že když ji v sobě budu pořád vší silou udržovat, ublíží mi. Bylo mi jasné, že dělat si falešné naděje mi může ublížit, ale zároveň ty naděje byly něco, co mě drželo při životě. Něco, z čeho jsem poslední týdny přežívala. Bála jsem se, jaké to bude, když naděje ztratím.

   Stoupla jsem si, a přesedla si kousek dál od hlučného vodopádu. Chtěla jsem mít větší klid, a potichu pozorovat hvězdné nebe.
Hvězdy byly vždycky něco, co mě uklidnilo. Byly něco, co tu vždycky bylo. S každým mým krokem. A ikdyž ve dne vidět nebyly, měla jsem takovou tu zvláštní jistotu, že tu pořád jsou.
Pokaždé, když jsem se zadívala do hvězd, a ztratila se v bludišti milionů světýlek, došlo mi, jak jsem ve skutečnosti malá. Co kdyby se na jedné z planet nad mou hlavou odehrával život. Stejný, jako je tady na zemi. Takový život může být na stovkách planet, a každý člověk na nich může mít stejné, možná i horší starosti než já.
Když jsem se zahleděla do hvězd, došlo mi, jak jsem ve skutečnosti bezvýznamná, ale zároveň jsem si připadala, že do tohohle kolotoče světel patřím. Že jsem součástí něčeho velkého, a beze mě by to nikdy nebylo ono.

,,Tak sem se chodíš schovávat?" Vyrušil mě náhle příjemný hlas. Tak jemný a známý, že bych ho mohla poslouchat celé dny. A právě ten hlas byl to, co jsem teď nejvíc potřebovala.
Dokud jsem si tedy neuvědomila, komu patří. Poznala bych ho kdekoliv.

Zděšeně jsem sebou trhla, a rychle se podívala k otvoru ve zdi, kterým jsem sem vešla. Stál u něj v celé své kráse. S křivým, ale tentokrát milým úsměvem na tváři, ruce v kapsách, a jeho zelené oči přímo zabodnuté do těch mých. Tak pevně, že jsem musela sklopit zrak, protože jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku. Ano, Darion. Srdce se mi divoce rozbušilo, ikdyž jsem věděla, že by správně nemělo.

,,C-co tady...?" Zakoktala jsem zmateně. Zrovna on byl ten poslední člověk na planetě, koho bych tu teď čekala. Sice jsem ho tu chtěla, ale zároveň ne. Nemohl tu být.

,,Jo, sledoval jsem tě. Chtěli jsme se jít s Grace projít, ale nakonec jsem to nevydržel. Musel jsem jít za tebou." Řekl Darion prostě, jako by nic. Přišel za mnou? Mé srdce náhle zaplápolalo ve světle nové naděje. Darion zrušil plány se svou holkou, aby mohl být se mnou.

,,Proč?" Vypadlo ze mě jen. Ještě pořád jsem měla na tváři udivený a nechápavý výraz.

Darion popošel kousek vedle, na místo, kam jsem měla zabodnuté oči. Stoupnul si tak, abychom se sobě dívali vzájemně do očí, a řekl: ,,Abys mi řekla pravdu Chrystal, už to nevydržím. Vyhýbala ses mi, a tvrdila, že máš vlastní problémy. Tenkrát jsem to ještě vzal." Řekl, a začínal působit víc a víc naštvaně. Rozhazoval u toho divoce rukama, a tvářil se, jako bych ho doháněla k naprostému šílenství. ,,A pak, v tom lese jsi byla v pohodě. Byla jsi to zase ty, a já doufal, že už je to dobrý. Ale večer ses mi začala zase vyhýbat..."

,,Darione, já..." Přerušila jsem ho, ale on přerušil zase mě. Teď už byl rozhodně naštvaný.

,,Ne Chrystal! Vyhýbáš se mi, nemluvíš se mnou, a nechceš se mi ani podívat do očí. Třeba jako teď." Řekl, a ukázal na mě. Měl pravdu, zase jsem se mu nedívala do očí, ale nebylo to pro mě snadné. I tak jsem to ale napravila, a podívala se do známých zářících zelených diamantů. ,,Já chci jenom vědět, co jsem ti sakra udělal." Řekl naštvaně s mírným zoufalstvím v hlase.

Nechtěla jsem ho teď odehnat, ale musela jsem. ,,Darione, já ti to říct..."

,,Nemůžeš?" Doplnil to, co jsem chtěla říct. ,,Jo, to už jsem od tebe slyšel."