Od Dariona jsem se vrátila kolem deváté ráno. Jeylu jsem doma nenašla, přestože jsme dneska práci neměly. Jak nečekané. Od toho, jak jsem se na ni včera odpoledne naštvala, jsme spolu nemluvily. Nevím, proč je to mezi námi teď tak divné. Prostě spolu tak nějak nemluvíme. Ale já se jí nevyhýbám. Aspoň ne schválně. Otázkou ale je, jestli ona mě ne.
Dala jsem si rychlou sprchu, a převlékla se do nějakého normálního oblečení, abych pořád nechodila v pyžamu.
Vzala jsem si z lednice mléko, z poličky vytáhla nějaké müsli, co jsem tam našla, a zalila si ho. Nechtělo se mi dělat s nějakou pořádnou snídaní. Nabírala jsem si mou snídani lžičku po lžičce, a přitom přemýšlela, co dneska budu dělat. Upřímně řečeno, bych radši nedělala vůbec nic. Nevím, kolik jsem toho v noci naspala, ale rozhodně moc ne. Byla jsem naprosto vyšťavená.
Ve snaze se alespoň trochu nakopnout, jsem si postavila vodu do konvice, abych si mohla udělat kafe. Jako na zázrak jsem zírala na nehybnou konvici s vodou, jako bych ji svým pohledem chtěla přivést k varu. Za chvíli se ozvalo malé šumění, které se v pár sekundách změnilo v hlasité bublání.
Tyto zvuky musely asi vzbudit osobu, která na mě teď probluvila ode dveří kuchyně.
,,Dobré ráno Chrys." Slyšela jsem energický hlas paní Applebyové, Jeyliné tety. Na tváři jí zářil velký a přívětivý úsměv, jako vždycky. Byla tak milá.
,,Dobrý den, paní Applebyová." Pozdravila jsem slušně, a snažila se jí úsměv co nejvěrohodněji oplatit. Nechtěla jsem, aby si všimla, jak moc unavená jsem. Ještě by přišla na to, že jsem tu v noci vlastně vůbec nebyla, a to by nebylo dobré.
,,Chcete taky kafe?" Nabídla jsem jí, když mi došlo, že se dívá na velkou konvici vody, která už začínala pípat. Voda byla hotová, a tak jsem vzala konvici, a zalila svůj hrnek.
,,Ano, budeš moc hodná." Řekla, a usmála se na mě ještě víc. Sáhla jsem proto po dalším hrnku, a nasypala do něj hnědý prášek, který stál vždycky ve velké dřevěné pyxli na kuchyňské lince.
Applebyovi si vždycky potrpěli na to, aby jim všechno v domě ladilo, a bylo přibližně ve stejných barvách. Proto nemohli nechávat cereálie a kávu v obyčejných krabicích, ve kterých jste si je koupili v obchodě. Přesypávali je do těchto nádob.
Ale asi se to vyplatilo. Neměli vůbec tak přeplněnou kuchyň, jak u nás doma. Všechno bylo sistematicky roztříděné, a ukliděné v bílých skříňkách.
Tenhle dům se mi líbyl o hodně víc, než Darionův. Nevypadalo to tam jak v nemocnici. Moderní to tu sice taky měli, ale alespoň se jim tu střídalo více barev a vzorů. Moc se mi tu líbilo.
,,Chrys, dneska jedu do města nakoupit nějaké věci na naši grilovačku." Řekla paní Applebyová, a upila si ze svďho hrnku kafe, který už držela hotový v ruce. Došla ke stolu, a posadila se na jednu ze dřevěných židlí. Byla stejného odstínu dřeva, jako obrovský jídelní stůl, u kterého stála. ,,Tak mě napadlo, jestli nechceš jet se mnou. Jestli teda nemáš nic jiného v plánu." Nabídla mi mile.
A já jsem souhlasila. Ne, že by mě to teda nějak moc lákalo, ale nechtělo se mi celý den tvrdnout doma. Paní Applebyová vzala svoje malé městské autíčko, a zachvíli už jsme frčely po silnici, uprostřed prosluněného města.
Paní Applebyová... přijde mi blbý o ní pořád přemýšlet takhle. Paní Applebyová tohle, paní Applebyová tamto.. Je načase to zjednodušit. Odteď to bude jen paní A.
Takže teda... Paní A zaparkovala před velkým nákupním centrem, a my jsme vešly dovnitř. Bylo to tu opravdu velké. Dice ne tolik, jako u nás ve městě, ale to jen o kousek.
Paní A se zastavovala snad u každého obchodu, a ikdyž tohle měl být původně nákup týkající se grilování, po první čtvrthodině už před sebou tlačila nákupní vozík plný kabelek, kosmetiky, a kdovíjakých dalších zbytečností.
Ne, dělám si srandu. Jaké zbytečnosti? Tohle byly životně důležité věci. A přestože jsem s tím byla s penězi hodně mizerně, taky jsem si pár věcí koupila.
Na oběd jsme se stavily ve fast foodu. Našly jsme si dvě místa k sezení v rohu. Dnes byl výkend, a tak byl obchoďák přeplněný k prasknutí. Byly jsme rády, že jsme našly alespoň to jedno malé místečko.
,,Takže," zeptala jsem se, aby řeč nestála. ,,Koho pozvete?" Mluvila jsem o té velké grilovačce, kvůli které jsme sem dnes jely.
Paní A spolkla sousto, a dala se do řeči. ,,Nebudeme to přehánět." Řekla.,, Chceme pozvat pár sousedů, a potom nějaké známé." Nachvíli se zamyslela. ,,Vlastně mi Carls říkal, že chce pozvat ještě nějakého svého dobrého kamaráda, a jeho rodinu." Řekla po chvíli. Carl byl manžel paní A. Byl menší postavy. Měl šedou bradku, a na hlavě se mu leskla legrační pleška. Pan A vypadal, jako celkem v pohodě chlapík. Vždycky, když se s ním potkám, prohodí pár vtipných slov. Jinak jsem ale neměla dost příležitostí, abych mohla posoudit, jaký vlastně je. Bývá hodně dlouho v práci, a když se vrátí domů, tráví většinu času ve své pracovně. Vlastně ani nevím, co dělá za práci. Takhle to ale vypadá spíš, že pracuje na rozpoutání třetí světové války.
Dál jsme se s paní A bavily o nějakých nesmyslných a celkově nudných věcech. Vlasně mluvila skoro pořád jen ona, a já jsem u toho pomalu usínala. Paní A si toho nejspíš všimla, a tak prohodila něco o tom, jak může nakupování být někdy dost vyčerpávající, a nakonec jsme odjely domů.
Ne, hlavně mi neříkejte, že je to nudná kapitola, protože já to vím. Jenže každý dobrý příběh potřebuje i nějaku nudnou část, protože pak by prostě tak dobrý nebyl. A ačkoli se vám to možná nezdá, je to tak.♡
ČTEŠ
I just love you ✓
Genç Kurgu,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...
