I just love you ✓

XIV. The robber

Bylo právě půl sedmé večer. Seděla jsem doma na gauči, a přemýšlela.

Přemýšlela jsem nad tím, jak moc nesnáším Dariona. Nenávidím ho natolik, abych byla schopná nechat bandu pitomců ukrást jeho deník, který si pak všichni budou spolu nahlas číst, a smát se u toho jak blbí? Nebo budu tak hodná osoba, a pokusím se s tím něco udělat?

Ano, Dariona z celého srdce nesnáším, ale i kdyby moje nenávist k němu byla sebevětší, neměla bych se je přecejenom pokusit zastavit? Když já nevím! Opravdu bych teď potřebovala, aby mi mohl někdo poradit, jenže Jeyla se zase vypařila neznámo kam, a nic mi neřekla. Zůstala jsem doma sama. Poraďte mi někdo. Já si opravdu nejsem jistá, jestli to mám udělat.

Ale, co když je zastavím, a on se ke mně bude i tak chovat stále hnusně? Nebudu toho později litovat? A nebo bych litovala právě toho, kdybych mu nepomohla?

Jenže, teď nevím, jestli nesnáším víc Dariona, nebo spíš Keiru. Myslím, že všechna nenávist, kterou jsem schopna cítit, se teď místo k němu přemístila spíše na tu rudovlasou potvoru. No tak Chrys, přece ji nenecháš vyhrát! Rozkázala jsem si. Ne, nenechám. Je rozhodnuto, zastavím je. Je mi jedno, kdo by byl oběť, ale prostě si to nezaslouží. To, že je to zrovna Darion mě nemusí zajímat.

Popadla jsem svou oblíbenou černou mikynu, oblékla si ji, a přetéhla kapuci přes hlavu. Mám ji už pár let, ale vyhodit se ji zrovna nechystám, přestože mě mamka neustále nabádá, abych si doma přetřídila skříň. Některé věci ale nemůžete jentak vyhodit. Ať už je to jakákoli blbost, jako třeba přívěsek na klíče, nebo starý batoh, k některým věcem prostě máte až příliš velký citový vztah, přestože se vám v pokoji válí úplně zbytečně.

Popadla jsem klíče, obula si svoje zbrusunové tenisky, kvůli kterým teď pracuju jako prodavačka hot dogů, a vyrazila ze dveří.
Vyběhla jsem na ulici. Obloha už pomalu začínala pohasínat, a její světlo začaly nahrazovat velké pouliční lampy lemující celou ulici. Podívala jsem se na své stříbrné hodinky, a zjistila, že je za deset minut sedm. Keira říkala, že tam budou o půl osmé, a tak bych si měla pohnout. Můj plán je totiž následovný: Dorazím k Darionovu domu dřív než oni, pokusím se nějak dostat dovnitř, a ukradnu ten deník, aby později nic nenašli. Jen doufám, že najdu nějaký zbůsob, jak se dostat dovnitř. Ale, když jsem s Keirou mluvila, působila tak sebejistě, a důvěryhodně, že věřím, že se tam nějak dostat dá.

Připadala jsem si jako ninja, nebo nějaký tajný agent, a popravdě mě to začínalo celkem bavit. Mé bílé tenisky neslyšně našlapovaly na betonový chodník, který mě měl dovést až k cíli. Už jsem vkračovala na tu moderní ulici osídlenou samými boháči, a obloukem jsem se vyhýbala každé lampě, aby na mě nedopadlo její světlo. Možná jsem můj úkol tajného agenta brala až moc vážně, ale byvilo mě to.

Procházela jsem ulicí, a chvíli si nebyla jistá jestli jeho dům vůbec poznám. Každý dům v téhle ulici vypadal téměř stejně: bílá obrovská kostka s obrovskými okny směřovanými do ulice, a když jste se dobře naklonili, mohli jste přes vysoký živý plot zahlédnout i velkou vodní plochu. Prve jsem si myslela, že je to moře, ale pak mi došlo, že to jsou bazény. Můžete mi říct, kdo by si pořizoval bazén, když má hned za domem moře? Á, vlastně vím. Co třeba Darion? Jeho dům jsem hned poznala. Byl bílý, a velký... no prostě téměř stejný, jako všechny okolo, až na to, že přístřešek, pod kterým měli ostatní uschované auta, byl o něco větší než ostatní. Nejspíš, aby se tam vlezla ta jeho blbá motorka. Uklidnilo mě ale, že pod ním není zaparkované ani jedno vozidlo, a tak jsem měla absolutní jistotu, že je dům prázdný. Boháči přece nikdy nechodí pěšky, ne?

Našla jsem způsob, jak se bezproblému dostat do domu. Přišla jsem k přístřešku na auta. Plazila se po něm nějaká rostlina, která by mi vzhledem naprosto připomínala břečťan, nebýt silného, a pevně vypadajícího kmene, který obepínal tlustou zeď. Zkusila jsem si na něj stoupnout, a když se neozvala žádná rána oznamující, že jsem tu krásnou květinu totálně zdemolovala, usoudila jsem, že je dost silná na to, aby mě unesla, a tak jsem po ní vyšplhala až úplně nahoru na přístřešek, odkud se dalo krásně vlézt do otevřeného okna.

Chystala jsem se do něj krásně potichu vlézt. Potichu jsem našlápla na bílý stůl, který se pod oknem nacházel. Doufala, že jsem ho moc nezašpinila. V té tmě ale nešlo nic vidět, a tak jsem to nemohla poznat.

,,Řach!!!" Ozvala se hlasitá rána. Normálně by mi tak hlasitá asi nepřišla, ale v tomhle temném tichu byste slyšeli na zem špendlík spadnout. všimla jsem si, že jsem ze stolu shodila lampu. naštěstí se jí ale nic nestalo, a tak jsem ji vrátila zpátky na své místo na stůl, a zároveň ji rozsvítila, abych tady ještě něco nerozbila, nebo abych se tu taky nepřerazila, což bylo v mém případě více než pravděpodobné.

Světlo lampy místnost sice osvítilo, ale přesto zůstala temná. Ano, tento pokoj byl opravdu temný a tak trochu děsivý. nechápu, jak tu může někdo žít. Dvě velké zdi naproti sobě byly celé černé, třetí byla hodně tmavě modrá, a ta naproti ní byla bílá. Bílý stůl, černá postel,... Děsivé místo. Vůbec se mi tu nelíbilo, a chtěla jsem odtud co nejrychleji zmizet.

Otevírala jsem šuplík po šuplíku, a snažila se najít tu zatracenou knížku. Nikde jsem ji ale neobjevila. Zoufale jsem pohledem jezdila po každém šuplíku nebo skříňce, ale všude jsem se už dívala. Nakonec mi pohled spočinul na šuplíku u bílého psacího stolu, který byl jako jediný s klíčovou dírkou. Zkusila jsem ho otevřít, ale marně. Samozřejmě byl zamčený. Zoufale jsem si sedla na velkou postel.

Bezva, takže jsem sem šla úplně zbytečně? Takže jsem se jednou v životě pokusila udělat něco takového pro někoho jiného, a nakonec skončím takhle. Možná, že osud nechce, abych tomu pitomci pomohla. Možná, že si to opravdu zaslouží. Přecejenom se ke mně nikdy nechoval hezky, tak proč bych mu vlastně měla pomáhat? Pokud bych mu pomohla, nikdy se nepoučí ze svých chyb. Život mu takto dá lekci, na kterou snad nikdy nezapomene, a on pak bude mít šanci pořádně si vzpomenout na všechno, co kdy provedl, a bude toho litovat. Možná. Na druhou stranu musíme počítat, že je to Darion. Ten tvrdohlavý pitomec, co si myslí, že je středobodem vesmíru.

Ať už to ale dopadne, jak chce, já jdu pryč, abych tu ještě nenarazila na Keiru. Bylo sedm hodin a dvacet minut, což znamenalo, že za deset minut sem má dorazit, takže bych si měla opravdu pospíšit.

Po velkém psacím stole jsem vylezla zase na okno, a chtěla jsem zmizet. Najednou se ale v koutku mého zorného pole něco slabě zalesklo. Byl to tak nepatrný záblesk, že bych ho málem přehlédla. Podívala jsem se na místo, odkud zář přicházela. Do středně velkého květináče, ve kterém rostla bílá orchydej. Byl to jediný květináč, který se v té temné místnosti nacházel. Opatrně jsem v něm prsty zašmátrala, a... Byl tam. Malý kovový klíček.

Seskočila jsem opět dolů na zem, klíč zasunula do klíčové dírky na šuplíku, a otočila s ním doleva. Povedlo se, šuplík se odemčel. Rychle jsem ho otevřela, a vytáhla z něj příšerně tlustou černou knížku vázanou v kůži. Ani jsem ji neotvírala, protože jsem si byla téměř jistá, že v ruce právě svírám to, pro co jsem sem přišla.

A tak jsem vylezla z okna, sešplhala dolů z přístřešku pro auta, a svižným krokem jsem se vydala zpátky domů.