I just love you ✓

XX. Inevitable

Darion se už týden neukázal. Každý den chodím domů kolem jeho baráku, ale pod přístřeškem nikdy žádná motorka nestojí. Nejspíš není skoro vůbec doma. Nemám ale tolik odvahy na to, abych zmáčkla zvonek u jeho domovních dveří. To prostě nedokážu. Nevím, přijde mi, že se mi vyhýbá. A to schválně. Nikde jsem na něho nenarazila. Nikde jsem ho nepotkala...

Bože, proč na něj musím pořád dokola myslet? Proč? Říkám si, že to přejde, každou minutu si to říkám. Jenže, vždycky je to tak, že čím víc se na něco snažíte nemyslet, tím víc na to myslíte.

Ano, v téhle situaci nejsem porvé. Poslední dobou mívám tyhle 'stavy' čím dál častěji. Už je to k nevydržení. Bolí mě z těch myšlenek hlava.

Jděte pryč! Křičím na ně pokaždé. Jenže ony neposlouchají...

,,Tak už sis něco našla?" Zeptal se James. Procházeli jsme se spolu po ulicích, a mířili jsme do místní vyhlášené kavárny. Zavolala jsem mu, jestli se nechce někde sejít, protože jsem se potřebovala odreagovat.

No, vlastně jsem se o něčem zapomněla zmínit. Už nepracuju v tom debilním stánku! Juchů! Ne, nevyhodili mě. Skončila jsem sama, protože už jsem nemohla dál snášet posměchy kolemjdoucích, a jejich jedovaté poznámky k mému oblečení.
A puch smaženého jídla mi taky zrovna dvakrát chybět nebude, to mi věřte.

Vlastně jsem myslela, že když odejdu, přestanu se s Jamesem vídat. Jak se ale zdálo, bylo tomu právě naopak. Naše přátelství se tím tak nějak ještě více upevnilo. Nevím, jak to vysvětlit ale prostě už si teď nemůžeme povídat při práci, a tak se scházíme po ní. Aspoň si teď máme víc o čem povídat.

,,Vlastně jo." Řekla jsem hrdě. Ano, našla jsem si nějakou jinou práci. A vypadalo to, že James je celkem překvapený. Hned chtěl vědět víc.

,,Vážně?" Zeptal se udiveně, ,,a co?"

,,Nejdřív si někam sedneme." Řekla jsem, protože už jsme došli do kavárny. Zamířili jsme do předzahrádky, a já se začala koukat po nějakém místě k sednutí.

,,Hele, nenapínej." Řekl coby naštvaně James a překřížil si ruce na prsou.

Došli jsme k volnému stolku pod barevným slunečníkem a sedli si. James se na mě nedočkavě díval, a čekal až mu prozradím mé velké tajemství. Upíral na mě své velké modré očí, div mu nevypadly z důlků. Vypadal vtipně, až jsem se neudržela, a vyprskla smíchy.

,,Hele, co je tady k smíchu?" Řekl uraženě.

Bavilo mě ho napínat. Už jsem mu ale taky chtěla prozradit, kde jsem si sehnala místo, a tak jsem se nadechla k odpovědi.

Mezi tím ale přišla servírka. Svými dlouhými černými vlasy pohodila dozadu, a se znuděným pohledem se na nás podívala. Nemohla být o moc starší, než já. ,,Co si dáte?" Zeptala se otráveným hlasem. Dělalo se mi z ní trochu špatně.

Obědnali jsme si, a servírka odkráčela pryč. James se na mě podíval. ,,Páni, jestli bude to jídlo tak otrávený, jako ona, tak si asi nedám." Řekl, a oba jsme naráz vyprskli smíchy. Smáli jsme se do té doby, než servírka přišla znova i s naším jídlem. Jen se na nás s nechápavým výrazem dívala. Doslova před nás práskla naší objednávkou, a potom odešla.

To vyvolalo další náš hlasitý smích. Bylo super na chvíli zapomenout na to všechno, co se mi posledních několik dní honí hlavou. Bylo to uklidňující.

Přestali jsme se smát, a James se na mě opět nedočkavě podíval. Věděla jsem, na co čeká.

,,Obchod s potápěčským vybavením." Řekla jsem. Ano, budu tam dělat prodavačku. Možná to nevypadá až tak úžasně, ale mě se to líbilo.