I just love you ✓

XLV. Red

Jeli jsme s Howardem celý den. Nebrali jsme to po dálnici. Objížděli jsme ji po různých menších silnicích, aby nás nenašla třeba policie, a proto jsme taky dojeli před Santa Cruz až pozdě večer. Na nebi už zůstaly jen nepatrné náznaky světla, s nimiž se měl za chvíli vytratit den, aby ho mohla vystřídat temná noc.

Před Santa Cruz jsme měli v plánu sjet z trasy, aby jsme se městu vyhnuli. Jak už jsem říkala, nemohli jsme tam jet, protože policie nás bude hledat určitě i tam. A pokud ne, lidi, které tam známe už stoprocentně ví, že jsme s Howardem utekli, a tak by nás bez problému mohli prozradit.

,,Pojedeme přes noc, nebo chceš někde přespat?" Zeptala jsem se bratra tiše. Nebyla jsem si jistá, zda by zvládl ujet tolik hodin v kuse.

,,Nevím. Asi by bylo lepší pokračovat dál v cestě, ale jsem už celkem unavený." Připustil. Když jsem se mu podìvala do obličeje, zjistila jsem, že nelhal. Pod očima měl tmavé kruhy, a vypadal, že každou chvíli usne. Muselo to být vyčerpávající jet celý den od rána do noci.

,,Jo." Řekla jsem bez zaváhání, ,,rozhodně zastav, vypadáš příšerně." Ani jsem se nepokusila skrýt krutou realitu o bratrově vzhledu.

,,Díky." Zasmál se, na znamení, že ho moje poznámka opravdu potěšila. Dokonce ale i jeho smích zněl tolik unaveně.

Za pár minut Howard sjel ze silnice, a zaparkoval na větším parkovišti. Nestálo zde moc aut. Jen tři, z nichž jedno právě odjíždělo, a pak jsem v zadu zahlédla zaparkované i dvě motorky.

Před parkovištěm stál menší penzion. Nevypadal zrovna luxusně, ale teď bych byla vděčná za cokoliv. Hlavně, když tam bude vana, a měkoučká postel, která bude pohodlnější, než sedadlo auta, na kterém jsem musela spát předešlou noc. Ještě teď mě z něj bolí záda.

S Howardem jsme se dohodli, že v penzionu přespíme. Bylo to sice trochu riskantní, ale pokud jsme nechtěli spát na tvrdých sedadlech v autě, byla tohle jediná možnost.

Vešli jsme společně dovnitř, a zamířili k recepčnímu pultu.

Zevnitř mě tahle budova překvapila. Myslela jsem, že bude vypadat stejně děsně, jako zvenku, ale jak se říká, někdy je lepší nesoudit knihu podle obalu. Bylo tu hezky vymalováno, dřevěný nábytek, a recepci zdobila blondýna, asi v Howardově věku.

Brácha přišel až k ní, a s hraným úsměvem pozdravil. Pak začal vyřizovat věci ohledně našeho ubytování, a já se jen modlila, aby to dopadlo dobře.

Přecejenom mi ještě nebylo osmnáct, a Howard nebyl můj zákonný zástupce. Ta holka nás tady vlastně ani ubytovat nesměla. Srdce mi bušilo jako o závod, když řekla tu větu: ,,Dáte mi prosím občanku?"

V té chvíli jsem už slyšela srdce i v hlavě. Howard se začal hrabat v kapse, a hledal naše občanky. Chvíli mu to trvalo. Bylo vidět, že i on je nervózní. Nakonec se ale natáhl na pult, a v ruce držel dvě kartičky.

Blondýna si je od něj s úsměvem obě převzala, a já se zatajeným dechem sledovala, jak bude reagovat. Promluvila za chvíli: ,,Promiňte, ale tohle není občanka," ozvala se, když si prohlížela druhou kartičku, ,,tohle je slevový poukaz do supermarketu." Zasmála se.

,,Ale ne!" ,,Chrys, neměla jsi svou občanku v tom batohu? No jistě." Pláct se Howard do čela. ,,Víte, dneska jsme jeli na výlet, ale okradli nás. Celý den jsme se pak pokoušeli dostat naše věci zpátky, ale nepovedlo se. Přišli jsme o dva batohy, a Chrys tam nejspíš měla i občanku." Vymýšlel si Howard. Když z něho začaly lézt tyhle bludy, prvně jsem myslela, že se zbláznil. Teprve po chvíli mi došlo, že je to improvizovaná lež.