I just love you ✓

VII. Time

Taky vždycky, když jsou prázdniny, ztrácíte okamžitě pojem o čase? Já teda rozhodně ano. A deneska ráno se to potvrdilo dokonalým způsobem.
Normálě jsem vstala, jako každý den, a zjistila jsem že Jeyla není doma. Na chvíli se mě zmocnila panika, jestli ji náhodou někdo neunesl, nebo tak podobně, ale po chvíli jsem zlé myšlenky zahnala, a usoudila, že šla nejspíš do práce dřív. Počítala jsem tedy s tím, že se tam potkáme, a vydala se do zábavního parku.

Dnešní den byl neobvykle zamračený, což se tu, jak jsem se už dozvěděla, moc nestává. Zvlášť v létě, kdy by mělo na nebi normálně sálat obrovské slunce. Mraky, ať si tam nahoře laskavě nechají na zimu. Ten, kdo vymýšlí tohle počasí, si z nás asi dneska hodlal pěkně vystřelit. I přes hnusné počasí jsem si ale nehodlala nechat zkazit dobrou náladu, a tak, jsem pokračovala v cestě.

Za nedlouho jsem došla k parku. Nikdo tam nebyl, což bylo celkem logické, jelikož bylo ještě před otevíračkou. I tak si ale myslím, že dnes moc lidí nedorazí. Za takovéhohle počasí by se nechtělo vystrčit paty z domu ani mě, kdybych ovšem nemusela do práce. Navíc to vypadalo, že se každou chvíli rozprší.
Dovnitř jsem vešla vchodem pro obsluhu, od kterého jsem měla klíče, a zase za sebou pečlivě zamkla. Vypadalo to, že jsem dorazila první, a řeknu vám, že vidět tohle věčně lidmi přecpané místo naprosto prázdné ve mně vyvolávalo zvláštní pocity. Bylo to nezvyklé.

Od Jamese jsem ani nečekala, že přijde dřív, ale větší starosti mi dělalo, že nedorazila Jeyla. V tuhle dobu by tu normálně už byla, a chystala jídlo v kuchyni. Měla jsem z toho opravdu špatný pocit, a každou chvíli jsem si říkala, jestli bych se po ní raději neměla jít podívat domů. Nakonec jsem se ale vždycky uklidnila tím, že se určitě stavila cestou na kafe, nebo že si musela něco rychle zařídit. Taky mi nezvedala ani telefon, ale to u ní zase tak neobvyklé nebylo. Věčně ho někde zapomínala.

Nakonec už to bylo ale opravdu divné, a tak jsem se podívala na telefon, kolik je hodin, a s hrůzou zjistila, že už tu čekám hodinu. To už bylo půl hodiny otevřeno. Tak počkat... Rozhlédla jsem se kolem sebe, a s hrůzou si něco uvědomila. Kde jsou všichni? Když říkám všichni, myslím tím úplně všichni, protože v parku nebyla ani noha. Ještě jednou jsem se ujistila, že má být dneska otevřeno, a pak jsem se plácla do čela tak hlasitě, až to na vylidněném místě působilo asi jako kdyby z nebe dopadla dělová koule. Dneska je přece neděle, proboha! Ano, zábavní parky většinou jedou celý víkend, ale prý mají teď o prázdninách málo zaměstnanců, takže neděle vynechávají.

Může být někdo tak blbej, jako já? Očividně ne, protože jsem tu dnes přišla sama.

Opatrně jsem se vyplížila ze stánku, a doufala, že si nějaký zaměstnanec nebude v pondělí prohlížet kamerový záznam, a neuvidí mě, jak tu straším v neděli ráno. Rychle jsem doběhla k brance, a snažila se odtud co nejrychleji zmizet. Strčila jsem klíč do zámku, a snažila se s ním otočit. Co mě ale zarazilo, bylo to, že to nešlo. Zkusila jsem to ještě jednou, ale došla jsem ke stejnému výsledku: nic se nestalo. Branka se neotevírala. Zkusila jsem to tedy ještě potřeťí, a tentokrát do toho dala pořádnou sílu. Chytila jsem klíček oběma rukama, a pořádně s ním zatlačila do leva. Tentokrát už to ale asi nevydržel, a klíček se přelomil, a jeho konec zůstal zalomený v zámku. No bezva! Říkala jsem si. Teď už se odsud nedostanu vůbec.

Zoufale jsem si sedla na zem zády k bráně, a opřela se o ni. Nevěděla jsem, co mám dělat. Dveře se teď daly otevřít jen zvenku, takže mi musí někdo pomoct, jinak se odsud nedostanu až do zítřka.
Vzpomínám si, že mi James říkal, že jede v neděli za rodinou, a Jeyle jsem se dovolat nemohla. Nikoho jiného tu ale jinak neznám! Bojím se, že kdybych zavolala šéfovi, tak mě vyrazí nebo něco, takže ten se taky zamítá.
Jsem v háji! Asi tady budu muset přespat. Zabořila jsem hlavu do ruk, a už už se chtěla rozbrečet, když vtom jsem za sebou uslyšela hlas.

,,Není ti nic?" Zeptal se opatrně. Otočila jsem se za sebe, ale nikoho jsem neviděla.

,,Tady." Zavolal na mě. Tentokrát mi došlo, že nestojí za mnou. Rychle jsem se podívala před sebe, a uviděla dlouhé nohy končící v červených botách na vysokém podpadku. Když jsem potom zvedla hlavu výš, uviděla jsem před sebou stát opálenou blondýnku s modrýma očima. Takže jsem tu přecejen nepřišla jediná! Zaradovala jsem se. Třeba ona může někomu zavolat.

,,Co tu děláš?" Zeptala jsem se, místo abych jí odpověděla na otázku. Blondýnka si pohodila v ruce klíči, a podívala se na mě pohledem, který jsem nedokázala identifikovat.

,,No, šla jsem sem pro nějaké věci, co jsem tu včera nechala." Odpověděla způsebem, který se mi nijak moc nelíbil. Vlasně ani ona se mi příliš nezamlouvala. Nebyl to takový ten typ člověka, se kterými se většinou bavím. Většina mých kamarádů je obyčejná jako já. Nijak moc se nemalují, ani se výrazně neoblékají, a rozhodně se na vás nedívají, jako by byly něco víc.
Tahle holka toho byla přesným opakem. Vypadala snad skoro stejně stará jako já, ale sledovala mě takovým pohledem, asi jakoby se dívala na nechutný školní oběd štástně mizící v útrobách záchodové mísy. Vlasně mi připadalo, že by se mě ráda zbavila stejným způsobem.

,,Otázka spíš je, co tu děláš ty." Zeptala se, a ukázala na mě prstem, na kterém se jí tyčil umělý nehet, dlouhý nejméně dva metry

,,Taky jsem tu něco zapoměla." Zalhala jsem a polkla, jelikož jsem měla strach, aby mi tím nehtem nepodřízla krk, nebo nevypíchla oko.

,,Já jsem Hannah Stephensonová." Řekla tentokrát celkem milým hlasem, a přehnaným úsměvem. Okamžitě mi došlo, proč se chová tak namyšleně. Ta rozmazlená holka, jejíž táta vlastní celej tenhle obrovskej zábavní park.

,,Já jsem Chrystal." Řekla jsem.

,,Už jsem o tobě slyšela." Řekla, když se trochu zamyslela.

,,Vážně? A bylo to špatný nebo dobrý?" Zeptala jsem se zaskočená z toho, že tu o mě někdo ví.

,,To už nevím, ale kdyby to bylo hodně zlý, mluvilo by se o tom víc, takže buď v pohodě." Uklidnila mě svým úsměvem, který vypadal, že jí přimrzl ke tváři. Působila trochu komicky, jak se za každou cenu snažila vypadat mile. Ale přišlo mi, že možná opravdu až tak hrozná nebude.

Řekla jsem jí, že se mi zalomil klíček, a že se branka dá otevřít jedině zvenku. Hanah se hned nabídla, že odemče hlavní bránu, od které měla samozřejmě klíče, a pak mě pozvala na kafe. To jsem samozřejmě neodmítla, protože, ikdyž ta holka působila na první pohled nehorázně namyšleně, chtěla jsem ji poznat, a přijít na to, jestli je opravdu taková, jak se tváří.

_____

Tady je nová kapitolka. Sice je trochu kratší, ale je to jen předehra na to, co se stane v té příští.