I just love you ✓

XV. Who is this?

Jeyla dnes nepřišla do práce. Prý včera asi něco špatného snědla, a tak jí není dobře. Někdy mi přijde, jakoby se naše cesty už úplně oddělily. Poslední dobou už se moc nepotkáváme, a když už, tak ani pořádně moc nevím, co bych jí řekla. Už si prostě nerozumíme tak, jak dřív. Ale kdyby jenom to. Semtam mám dokonce pocit, jako by na mě byla kvůli něčemu naštvaná, nebo co. Zkrátka už se ke mě nechová zdaleka tak přátelsky, jako dřív. Našla si nějakou partu kamarádů, kterou já jsem vživotě neviděla, a někdy mi dokonce připadá, že mě za ně snad vyměnila.

Ale dost už nepříjemných zpráv. Dneska je hezky, a já si kvůli někomu opravdu nehodlám kazit den. Jeyla je Jeyla. Ta je na mě jeden den naštvaná kvůli nějaké kravině, a druhý den je schopná se připlazit zpátky s tím, že něco potřebuje. Zvykla jsem si na to, a opravdu doufám, že to tak bude i tentokrát. Jistá si ale zrovna dvakrát nejsem.

,,Tak se měj Jamesi." Zamávala jsem mu na pozdrav, a popadla svůj batoh, ve kterém se nacházel můj včerejší lup. Ta proklatě těžká knížka mi málem zničila záda už při cestě do zábavního parku. Opravdu si nejsem jistá, jestli s ní dokážu dojít až zpátky domů.

,,Ahoj Chrys." Usmál se na mě James, který už se taky chystal domů. Já jsem si tedy hodila na záda můj přetížený batoh, a vydala se brankou pro zaměstnance pryč.

❁ ❁ ❁

Nevím jak dlouho jsem mohla jít. Možná tak pět minut? Na co si ale vzpomínám úplně přesně byly dvě silné paže, které mě rychlostí blesku, za použití neuvěřitelné síly přimáčkly zády k velké cihlové zdi naproti chodníku.

Byla jsem v šoku, a tak zmatená a vyděšená, že jsem se ani nezmohla na to, abych se pokusila bránit, nebo alespoň zakřičet o pomoc. Srdce mi tlouklo jako o život... No, taky že mi možná o život i šlo. A tak jsem alespoň zvedla hlavu, a pohlédla tomu člověku do tváře.

,,D-Darione?" Vykoktala jsem zmateně svým roztřeseným hlasem. Můj strach se při pohledu na něj ještě zdvojnásobil. Oči mu kmitaly sem a tam, a vypadal jako rozzuřený býk, jakoby vůbec nevěděl co dělá, jako by se proměnil v monstrum. Nebo spíš vypadal jako psychopat.

Tohle nebyl Darion. Ani ten hodný, ani ten zlý. Takového jsem ho opravdu neznala. Chtěla jsem začít vyděšeně křičet o pomoc, ale když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že kromně nás dvou tu nikdo není, a tak nebylo úniku. Můj pohled tedy spočinul opět na něm, a tentokrát už i promluvil.

,,Dej mi to!" Řekl hlubokým hlasem, ze kterého se mi zježil každičký chloupek na mém roztřeseném těle.

,,C-co myslíš?" Vykoktala jsem zmateně, ačkoli už jsem měla nějakou tu představu, o čem by mohl mluvit. I tak jsem ale doufala, že se pletu.

,,Ty víš, co myslím!!" Zařval teď už tak nahlas, až jsem z toho málem ohluchla. Při těchto slovech mi s rameny, které tak pevně svíral pořádně zatřásl.

,,Jak o tom víš?" Zeptala jsem se. Přece nikdo nebyl doma, když jsem mu ten deník ukradla. Nebo ano?
Darion mě konečně pustil, a já si rukou třela má ramena, na kterých teď určitě budu mít pár dní modřiny.

,,Víš, někteří lidé si domů pořizují kamery." Řekl. Za normálních okolností by se na jeho tváři objevil drzý úšklebek, jenže dnes ne. Jen na mě stále upíral svůl rozzuřený pohled, a jeho tvář zůstávala nehybná. Už se ale trochu uklidnil, a přestal se trochu třást.

,,Aha." Bylo jediné, na co jsem se zmohla, a neochotně začala ze zad sundávat svůj těžký batoh. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem musela myslet na to, jak se asi Darion tvářil, když pozoroval video, kde mu lezu po pokoji. Navíc, když jsem tam shodila tu lampu.
I přes to, že jsem byla právě k smrti vyděšená, jsem se při té představě nevědomky zasmála. Když jsem na něj ale znovu pohlédla, a viděla jeho tvrdý a naštvaný výraz, radši jsem sklopila oči, a podala mu tu zatracenou knížku. Darion na nic nečekal, a doslovně mi ji vyrval z ruky. Přitiskl si ji ke hrudi, a mírně si oddechl. Jako by se jeho život nacházel ve smrtelném nebezpečí, a teď byl spolu s tou knížkou, na které mu nevím proč tak moc záleželo, zachráněn. Potom se ale znovu podíval na mě. Jeho pohled byl tak hluboký a tak ostrý, že kdyby pohledy dokázaly zabíjet, jsem si jistá, že už bych tu dávno ležela mrtvá.

,,Četla jsi z toho něco?" Zeptal se.

Když jsem mu chvíli neodpovídala, Darion přitvrdil. ,,Tak četla?!" Řekl teď už hlasem, ze kterého jsem ztuhla. Přinutila jsem se jen bezeslova zavrtět hlavou.

Z jeho výrazu se mi začala třást kolena, ale jelikož jsem ještě pořád dřepěla u svého batoho na zemi, spadnout jsem nemohla. Darion na mě pohlédl z té obrovské výšky, a já si najednou připadala jako malý bezbraný mraveneček, kterého se někdo chystá zašlápnout svou obří botou.

,,Už to nikdy nedělej, jasný?" Řekl hlasem, z něhož mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Nečekal na mou odpověď, a spolu s těmi slovy mě tam nechal stát samotnou. Samotnou, s hlavou plnou otázek, o kterých jsem nevěděla, zda budou vůbec někdy zodpovězeny. Počkat... Vlastně ta otázka byla jen jedna. Proč mu na té blbé knížce sakra tolik záleží?!

Začínala jsem se opravdu bát. Pokud má Darion co skrývat, a nechce, aby to bylo odhaleno, tak... Co to je? Je opravdu nebezpečný?

Ach, jo já si prostě nemůžu pomoct. Zase jsem musela vydat další kapitolu xd. Sice jich mám napsaných několik do předu, ale jestli to takhle budu dělat dál, už mi žádné jiné nezbydou, a já budu muset začít psát jak blázen, abych stíhala xd.
________
A moje otázka: co si o Darionovi vlastně myslíte?