I just love you ✓

XXXI. Belive me

Když jsem se ráno probudila, jako první jsem ucítila silnou paži omotanou kolem mých ramen. Taky jsem docela jistě věděla, že místo polštáře mám hlavu položenou na něčí hrudi, což mi nedávalo smysl, protože mě absolutně nenapadalo, čí by mohla být. Hannina asi těžko.

Musela jsem proto zapátrat ve své zatím ještě ospalé paměti, abych si vzpomněla, co se včera stalo, a jak jsem se dostala do něčího obětí. Nejdřív jsem si vzpomněla na příšernou bolest, kterou jsem včera cítila na srdci. Opravdu velkou bolest. Postupně, jak jsem šla ale dál ve svých vzpomínkách, bolest se měnila v radost. Ne obyčejnou radost. Radost, která se ve mně rozlévala, a mísila se s jiným pocitem. S pocitem lásky.

Opatrně jsem otevřela oči. Nejdřív jsem musela trochu zaostřit, ale hned potom jsem před sebou spatřila překrásnou tvář. Známou tvář, která způsobila, že jsem se začala usmívat.

Darion ležel naproti mě. Vypadalo to, že mě pozoruje celou dobu, a na tváři měl příjemný úsměv, který jsem na něm tak milovala. Možná právě proto, že se skoro nikdy neusmíval. Úsměv mu ale neuvěřitelně slušel. Když se usmíval, byla jeho tvář najednou úplně jiná. Jakoby ji ty zelené oči najednou dočista rozzářily, jako by předemnou teď byl někdo decela jiný. Ale přesto to byl pořád on.

Převalila jsem se na břicho, přičemž jsem z něj nespouštěla oči, a řekla: ,,Proč na mě pořád zíráš." zeptala jsem se.

,,Jsi nádherná." Odpověděl mi prostě, a dál mě pozoroval. To mě sice opravdu potěšilo, ale zároveň už mi toho vzájemného zírání připadalo trochu moc. Proto jsem se pomalu postavila.

,,Vrátíme se za ostatníma?" Zeptala jsem se ho. Vlastně jsem ani neměla ponětí, kolik je hodin. Hodinky jsem nechala u stanu, a věděla jsem, že Darion žádné ani nenosí. Přestože jsem nevěděla, kolik je hodin, mi ale bylo jasné, že už si o nás určitě ostatní dělají starosti.

Darion se zvedl do tureckého sedu, a protáhl si ruce. ,,Musíme se tam vracet? Nejradši bych tady zůstal." Řekl s pohledem upřeným na překrásný vodopád, který byl kousek od nás.

,,Jo, já taky, ale ostatní neví, kde jsme." Namítla jsem. Nedivila jsem se mu. I já bych tu nejraději zůstala, jenže to prostě nešlo.

,,Dobře, tak půjdeme." Řekl nakonec Darion. Začal se zvedat, a chystal se se mnou odejít. Já jsem se ještě naposledy rozhlédla po celém tomhle nádherném místě, protože mi bylo jasné, že už se sem nejspíš nikdy nevrátím. Celkem mě to mrzelo, protože jsem si tady k tomu vytvořila jakýsi vstah. Nechtělo se mi toto místo opouštět. Ale každý konec je začátek něčeho nového. To si říkám pokaždé, když mám něco, nebo někoho opustit. Pokaždé je to těžké, ale nic s tín neuděláte. Musíte jít dál.

Otočila jsem se zpět na Dariona, abych mu mohla říct, že už teda půjdeme. Jenže na místě, kde stál před tím teď už nikdo nebyl. Jediné, co tam po něm zbylo byla hromádka jeho oblečení.

,,Darione?" Zavolala jsem. Žádné odpovědi se mi ale nedostalo. Najednou se ve mě zvedla vlna strachu. Netušila jsem, kam se poděl. Co když se mu něco stalo?

,,Darione!" Zakřičela jsem teď už tak nahlas, že by to musel slyšet, ikdyby stovky metrů daleko. Ale opět nic. To už začínalo být opravdu divné. Začala jsem se kolem sebe rychle rozhlížet, jestli ho někde neuvidím, ale kolem nebylo živé nohy.

Můj pohled pak nakonec padl ke kraji vysoké skály, na které jsem se celou dobu nacházela. Pod skálou bylo jezírko, do kterého vodopád spadal. Pořádně jsem se podívala do vody, a hledala Dariona.