DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 55. ,,Láska je svině, Adeline." ×

,,Josh je skvělý přítel, chová se ke mně dobře, vždycky mi pomohl. Hlavně když jsem na tom byla nejhůř. Stál při mně. Takže moje odpověd zní ANO. Ano, miluju ho Draco Malfoyi." cítila jsem, jak se pomyslný šíp zabodává Dracovi do srdce. Já to tam měla též. Jenže nebyl to on, kdo mi pomohl se ho zbavit. Bez dalších otázek jsme prošli bradavickou bránou.
——————————————————
Obloha se zabarvovala do temných barev. Bradavice mi připadaly takové smutné, tajemné. Dělám si srandu. Vždyť to já je takové udělala. Byla jsem ten kdo spustil špoušť operace VÁLKA.

,,Budeš celou dobu mlčet kvůli tomu že jsem řekla že mi na něm záleží?." šťouchla jsem ho loktem.

,,Před chvílí jsi mi tvrdila jak ho miluješ."

,,Můžeš už do Merlinovy prdele klidnit tu tvoji arogantní povahu? Ano, záleží mi na něm. Jsme si blízcí. Mám ho ráda. Byl se mnou když jsem potřebovala." štěkla jsem po vytočené fretce a zrychlila krok.

V tom mě chytl za loket. Já zastavila.

,,Prosím. Nechoď." dělal že ho to mrzí.

Přišel ke mně blíž. Své chladné ruce držel za mé. Ve mne vyjel ten zvláštní pocit. Ten, který jsem měla naposledy ve čtvrtém ročníku.

,,Ani nevíš jak moc se ti chci omluvit a ani nevíš jak moc prosím o odpuštění." sklopil hlavu.

,,Opravdu si myslíš že zapomenu? Jak jsi mi do srdce vrazil šíp? Jak mě ovládla samota a pocit úzkosti? Jak jsem se chtěla zabít, odejít z tohoto světa? Tohle ti neodpustím. Tohle všechno, jsem si nezasloužila. Nemáš absolutně ponětí jak těžké to bylo. Narodit se jako jedináček po boku našeho pána. Skrývat to monstrum co ve mne je. Plnit otcovy nároky a být mučena kletbou cruciatus. Tohle byl a je můj osud. Já neměla na výběr. Nelituji toho. Byla mi dána šance, šance prožít si život. A ikdyž jsem neměla snad ani jedno mé dobrovolné rozhodnutí, nezajímá mě to. Naskytla se mi šance prožít ho. Ikdyž ne podle mých vysněných představ. Nevím kolikati let se dožiju, možná dvaceti, možná šedesáti. Možná mě za týden položí do rakve a uspořádáte mi nějaké rozloučení. Nevíme nic. Nevíme jestli se vůbec dožijeme svatby. Je to ve hvězdách."

,,Není jediné slovo s kterým bych nesouhlasil." řekl po chvíli. ,,Možná mě po tomhle zabiješ. Jen kdyby se to doopravdy stalo, řekni rodičům, že jsem je měl rád." v ten moment mě zamrazilo.

,,Proč bys..." vyhrkla jsem. Ani jsem nestihla doříct větu a v tom se ke mně přiblížil k mým rtům. Políbil mě.

Mnou projelo tisíc pocitů. Jak dobrých tak špatných. Špatnou zprávou je, že ty dobré převažovaly. V hlavě mi probíhaly naše vzpomínky, zážitky, hádky, dobrodružství, prostě vše. Bylo to kouzelné. Nebylo na co čekat. Netušila jsem co z toho bude. Jestli se tahle situace bude považovat za chybu, úlet, nebo z toho bude něco víc. Tuhle chvíli jsem promarnit nechtěla. Žijeme přeci přítomností ne? Polibek jsem oplatila. Nejdřív to s ním cuklo, ovšem z překvapení. Byly to něžné a pomalé polibky. Takové, kterých bych se nedokázala nikdy nabažit. Byla tam touha. Po chvíli se z pomalých polibků staly hlubší a vášnivější. Tohle byl adrenalin. Ten který mi za ty roky chyběl. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli, kvůli nedostatečnému množství kyslíku. Jakobych najednou zapomněla na vše špatné. Jakobych najednou bylo odpuštěno. Jenže bohužel není a nejspíš nějakou dobu nebude.