DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 33. Snaha o utajenou krádež ×

„Neboj se otče, zvládnu to." rozloučila jsem se a přemístila.
----------------------------------------------------------
Opět na Astronomické věži. Byl podvečer a já se chystala zpět na kolej.
-----------------------------------------------------------
„Adeline, kde jsi byla?" bombardovala mě Elly, když jsem přišla.

„Nechci být drzá, ale tohle je moje starost." řekla jsem opatrně.

„Kde pořád mizíš? Vidíme tě ráno a pak až večer." nepřerušeně mluvila dál.

„Nechci být drzá, ale tohle je moje starost!" zvýšila jsem hlas a obě sebou polekaně trhly.

„A teď, budu vřele ráda, když mě necháte i samotě." s fůrou vzteku jsem zabouchla dveře.

„Co jim je do toho? Snad já sama dobře vím, co dělám."

Moje kroky, směřovaly do společenské místnosti. Potřebuji si ten vztek vybít jinde.

Sedla jsem si do křesla (mého oblíbeného) a čekala na zázrak. Vlastně žádný zázrak nepřišel. Bylo to spíše zklamání.

„Proč tady tak žádaná dívka, sedí sama?" pokoušel se o vtip Malfoy. Ani jsem se nepotřebovala otočit, abych zjistila, komu ten hlas patří.

„Bavíš se?" otočila jsem se na něj s naštvaným výrazem.

Jeho úsměv hned spadl.

„Všechno? Jestli ano, tak už můžeš jít." rozkázala jsem mu.

„Tohle je společenská místnost, přece mě z ní nemůžeš vyhnat." opět začal.

Protočila jsem očima.

„Jak vidíš, nemám náladu se s nikým bavit. Tak mi laskavě zmiz z očí!" prskla jsem na něj. Hned začal couvat a odešel pryč.

Při dívání do ohně, jsem přemýšlela nad věcmi, které by mě normálně nenapadly. Mezi těmi, se mi vybavila vzpomínka na moji velmi nepříjemnou hodinu jasnovidectví.

„Kdo to tak může být? Kdo by mi chtěl pomoct? A navíc, nikdo kromě smrtijedů to neví. Proč by mi někdo měl pomáhat? Přijde mi, že má někdo podezření. A je to někdo ze strany Bradavic." přemýšlela jsem nad tím, co mi líčila Trelawneyová hadím jazykem.

Ve společence, jsem zůstala ještě hodinu. Bylo kolem jedenácté hodiny večer.

Napadlo mě, že bude chytré se vrátit na pokoj. Přeci jenom, už se mi začínají zavírat oči.

Pomalu jsem se vplížila do pokoje, aniž by mě někdo uslyšel. Provedla jsem co nejtiššeji moji večerní rutinu a šla spát.

Ráno, se nedělo nic zvláštního. Vstala jsem, vyčistila zuby, dala si sprchu, oblékla se do hábitu, pročesala vlasy a šla na snídani. Byl normální den, jako každý jiný. Ikdyž ne, tak úplně.

Vzala jsem si pudink a začala jíst. Lidi okolo, mě celou dobu ignorovali. Vlastně je to tak každý den. Od zjištění mé hadí řeči, se mě bojí třikrát tolik, než předtím.
----------------------------------------------------------
Po snídani, s plným břichem jsem vyrazila s Velké síně.

„Vždyť mám na pokoji ještě učebnice lektvarů!" plácla jsem se do čela.

„Dneska je vlastně ani nebudu potřebovat."

„Vždyť já, vlastně na tu hodinu ani nepůjdu."

„Půjdu, ale ne viděna."

Rychlým krokem, jsem zamířila na dívčí záchody.

„Nikdo nikde. Do téhle umývárny, nikdo nechodí. Teda kromě našeho "milovaného" golden tria."

„Ále kdo to tady je?" přilétl nějaký duch.

„U Merlinových vousů!!! Vylekala jsi mě." lapala jsem po dechu.

„Jsi to ty! Uršula!"

„Ano, to teda jsem." řekla.

„A co tady studentka čtvrtého ročníku dělá? Do téhle umývárny, už nikdo nechodí."

„Uršulo, teď, zkusím kouzlo neviditelnosti a ty mi řekneš, jestli funguje." řekla jsem skoro rozkazem.

„Jestli to slouží pro špatně účely, tak na to raději zapomeň!" zapištěla.

„Samozdřejmě že ne. Já mám svůj rejstřík čistý." teda aspoň prozatím.

Vytáhla jsem hůlku s hábitu a pronesla kouzlo.

„Proč tady létá hůlka?" vylekala se Uršula.

Já už neodpověděla, aby se mi zachovala moje utajenost.

Hůlku jsem schovala zpět do hábitu, aby to nevypadalo, že levituje sama od sebe ve vzduchu.

Zašla jsem za roh a vyčarovala si hodinky. Za deset minut jsou lektvary. Musím se tam dostat dřív, než ostatní.

Kolem mě zrovna procházely Pansy s Elly.

„Holky, vy to máte tak lehký. Já musím riskovat vyloučení, kvůli žaberníku." pomyslela jsem si.

Vešla jsem potichu do učebny lektvarů. Musím se ujistit, aby tu byl Snape. Nesmí mě pak načapat v jeho ráji divných přísad do lektvarů.

Snape přišel do třídy a začal vyučovat. Měla jsem co dělat, aby do mě nenarazil. Plášť, který vlál ve vzduchu za příchodu našeho milovaného pana profesora, se mi tak tak vyhýbl.

Tiše a nepozorovaně, jsem se vyplížila z mé oblíbené učebny lektvarů. Teď jen doufat, že to kouzlo má dlouhé účinky.

„Alohomora." špitla jsem před Snapeovými dveřmi kabinetu.

Dveře se odemkly a já je potichu otevřela. Strašně ale vezaly. Prosila jsem Merlina ať mě nikdo nenachytá, protože to bylo napadná loupež jak cosi. I prvák by si toho všiml. Naštěstí, kolem mě v tuto hodinu nikdo neprocházel.

„Žaberník, Žaberník. To tak kde pak jsi." snažila jsem se jej najít.

„Accio Žaberník." malá nádobka s Žaberníkem, mi přistála v ruce.

„Dobrá a teď se dostat zase pryč."

Právě teď, se mi zrychlil tep. Někdo totiž začal otevírat dveře. Věděla jsem, že je se mnou konec. Nechci vidět ten rozhořčený obličej Snapea, jak mě vyloučí. Jsem jeho oblíbenkyně. Když zklamu, budu si to vyčítat do konce svého života. Za prvé hrozí vyloučení, což není k této situaci tak strašné, ale za druhé, by se prozradilo naše temné já.

Zbývalo pár setin sekund, než se dveře celé otevřou. A najednou.......

Hi, máme tu další kapitolu ❤. Doufám že se bude líbit. Vypadla v celém našem městečku elektřina a já tu se svíčkou píšu další kapitolu 😂❤. Tak si toho važte😅.

Love ya my deatheaters 💚🐍