DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 31. Zmijozelská Popelka ×

Začali jsme se k sobě přibližovat. Dělili nás od sebe milimetry. Než......
-----------------------------------------------------
Jsem si uvědomila jedno, lžu mu. Když se s ním budu líbat, v budoucnu mě za to bude nenávidět. Spoustu lidí říká že ten pravý, nás bude milovat proto jaké máme srdce, ne proto jak vypadáme, nebo co děláme. Ale tohle je něco jiného.

„Draco, promiň, já nemůžu.” řekla jsem a odstoupila od něj krůček.

„Proč?” nechápal.

„Vlastně....mezi námi nic není a nikdy nebylo. Nehodíme se k sobě.” moje slzy byly na krajíčku.

„Ale ano, milujeme se....” dal mi ruku na rameno.

„Ne Draco, to už spláchla voda. Nemáme žádnou budoucnost. Promiň.” sdělala jsem jeho ruku s mého ramena a dala se na útěk.

„Adeline, počkej!” on samozřejmě za mnou.

Na podpatcích jsem seběhla schody a  utíkala dál. Nechtěně se mi o šaty vysmekla jedna lodička. Draco mi byl v patách. Chytla jsem si šaty a pokračovala dál v maratonu. Jakmile Draco postřehl, že mi na trávě zůstala lodička, zastavil. Celkem mě to uklidnilo, jelikož jsem při běhu kulhala jako nějaká důchodkyně.

*Draco's view*

Rychle si odepla druhou lodičku a rychlým krokem zamířila do hradu.

„Ty moje Popelko, ty mi teda dáváš zabrat. Zbývá kousek a ty utečeš.” seděl jsem úplně zdrcený na trávě na školních pozemcích.

Přijde mi, že jsme jako kočka a myš.

„Nechápu proč to dělá, proč neustále utíká a snaží se mi vyhýbat?”

Jediné co mi po ní zbylo byla lodička, kterou tu nechala.

Vstal jsem a vydal se zpátky do hradu.

Byla tma a na obloze svítily hvězdy.

Jedna padala.

„No tak Draco, něco si přej.” mumlal jsem si pro sebe.

„Mám jen jediné přání. Abych získal její srdce, ale je to hloupost. Hvězdy přání neplní.”

*Adeline's view*

Úplně osamělá, jsem seděla na školních pozemcích a pozorovala hvězdy.

Bylo krásné je pozorovat.

Jedna zrovna padala.

„Z celého srdce, si přeju, ať už zná tu pravdu.”

„Mám ho ráda, ale až to zjistí, mě rád mít nebude.”

Prošla jsem dovnitř do hradu a loudala se na kolej. Bylo po něco málo po půlnoci. Podívala jsem se co se děje v Hlavní síni.

Ještě tam bylo celkem veselo. Na to, že je po půlnoci.

Se sklamáním v sobě a smutnou náladou, jsem se pomaličku vracela na kolej. Bolely mě nohy. Tak není divu. Měla bych dostat ocenění, za nejrychlejší běh v lodičkách.

Moje šaty na tom nebyly zle. Vypadaly pořád stejně hezky. Aspoň něco pozitivního za dnešek.

Procházela jsem se chodbami a potkala pár studentů z ostatních kolejí.

„Dobrý večer Adeline.” ozvalo se za mnou. Byl to Brumbál. Sice nechápu, jak se dozvěděl že tu jsem, ale silně pochybuji, že by se v takový čas procházel po chodbách.

„Pane profesore?”

„Jdeš už na kolej Adeline?” zeptal se.

„Ano, celkem mě to zmohlo.”

„Teda jak vidím, tak vás pan Malfoy utancoval.”

„To teda ano.” zalhala jsem.

„No tak mi nelži, Adeline. Vím co se tam venku na Astronomické věži stalo.”

„C-co prosím? Ale jak to víte?” stuhnula jsem jako kostka ledu.

„Vy jste nás sledoval?” bylo to jediné, co mě v tento moment napadlo.

„Jistě že ne.” ujistil mě a já se uklidnila.

„Takže vy víte úplně vše.” takže může zjistit moji identitu? Měla bych se mu vyhýbat. Není to bezpečné.

„Začíná na mě jít spánek, pane profesore. Asi už radši půjdu na kolej.” odpověděla jsem slušně.

„Dobře Adeline. Běž.” kývla jsem na něj a dala se na odchod.

„Adeline?” vyhrkl.

„Ano?”

„Netajíš přede mnou něco, že ne?”

„Ne, pane profesore, dobrou noc.” rozloučila jsem se.
----------------------------------------------------------
V našem pokoji nikdo nebyl. Očividně si holky užívají večer a já, tady tvrdnu sama.

Mám chuť vrátit se do těch let, kdy mi bylo tak osm. Můj život, byl tehdy tak jednoduchý a prostý.

Někdo zaťukal na okno. Lekla jsem se, protože normální hosté, přicházejí dveřmi.

Byla tam Amy. Seděla za oknem s dopisem v ruce a snažila se upoutat pozornost, aby ji někdo otevřel.

„Amy, co to neseš? Někdo mi napsal?” ptala jsem se sovy s peřím jako sníh.

Dopis byl od otce. Kdo jiný by mi psal.

Otevřela jsem ho a četla.

Ahoj Adeline, doufám že se máš dobře a vše jde podle plánu. Jinak jaký byl ples? Tvůj otec.

Mělo mi být jasné, že se bude ptát. Hlídá, aby se něco nepokazilo. To je samozřejmě v pořádku, ale občas to přehání.

Zapomněla jsem otevřít ještě jeden. Ten, který byl v krabici s mými šaty a lodičkami. Úplně jsem na něj zapomněla.

Ahoj Adeline, posílám ti menší dárek (za pár dní se ti bude hodit). Tvůj milosrdný otec.

Po přečtení, jsem měla strašně nutkání mu napsat zpátky.

Milý otče, děkuji za dárek. Moc mě potěšil. Ples sice nedopadl podle představ, ale to nechme být. Za pár dnů se dorazím a domluvíme se, jak to bude dál. S láskou Adeline.

Nevím jestli úplně „s láskou,” ale nechme to plavat.

Hi, máte se dobře? Protože já jo😂❤. Nic moc zajímavá kapitola, ale co už❤. Jinak jsem vám ještě něco chtěla dovysvětlit. To, jak se oba dva dívali na hvězdy. Oba dva si při padající hvězdě něco přáli. Oni se dívali na tu samou, ale na jiném místě. Bum!😂 Neumím vysvětlovat. Jinak omgg jsme #3 v #tomriddle děkuju moc😭❤.

Love ya my deatheaters 💚🐍