DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 18. „Ty jsi mě prodal?" ×

Zastavil se mi dech.
-------------------------------------------------------
„O-otče?” vykoktala jsem.

„Ano?”

„J-já chodím s Dracem Malfoyem.”

„Ano, to vím.”

„J-jak?”

„To je jedno.”

„O-otče? Já.......nemůžu být s Dracem. Vždyť Bellatrix...”

„Máte se s Dracem rádi?”

„Ano, ale....”

„Tak vidíš.”

„Navíc, ony nejsou ani pravé sestry.”

„Co prosím?”

„Bella, byla v dětství předána rodině Blacků. Samozřejmě zejména kvůli čistokrevnosti.”

„Pocházela z taky velmi vznešeného rodu. Byla chytrá, šla příkladem. Jenže její rodiče, zemřeli.”

„Jako vážně?”

„Ovšem.”

„Už od začátku, jsem doufal, že spolu budete.”

„Jak to myslíš?”

„Nakázal jsem rodině Malfo....”

„Ty jsi mě prodal?”

„Samozdřejmě že ne.”

„Jo tak vy jste plánovali, tenhle vztah už předem?”

„Doufám, že je to jen vtip!” zvýšila jsem hlas.

„Jak vidíš, není.”

„Rodiče mu nařídili, aby se se mnou seznámil?”

„Ano.”

„Takže on to věděl?”

„Věděl jen, že se má seznámit s Adeline Rossovou.” prosím, ať je tohle jen noční můra! Štípla jsem se do ruky. Nebyla.

„Já, myslela že máš srdce, že jsi skvělý otec. Od doby, co jsi zase začal s temnou magií, se chováš chladněji, jinak. Zklamal jsi mě.” a s brekem jsem odešla.

*Voldemort's view*

„Adeline počkej.” nemohl jsem tušit, že se jí to takhle dotkne.

Bude se teď trápit. Mohu ji ale příště něco nabídnout.

*Adeline's view*

„Pettigrewe, přemístíme se do Bradavic. Hned!” zaječela jsem.

Přišel ke mě.

„Co se stalo Adeline?” zeptala se nechápavě Narcissa.

„Celý vztah, já a Draco, bylo to naplánované. A vy jste to moc dobře věděli!” zakřičela jsem a s Pettigrewem, jsme se přemístili.

Opět úspěšně. Můj pohled směřoval k Bradavickému hradu. Bylo mi znovu do pláče. Kvůli Dracovi.

„Ztrať se!” agresivně jsem mu rozkázala. Kdybych mohla, zařvu na něj, ale nemohla jsem nás prozradit.

„Rozumíš mi? Dělej!” a Pettigrew se přemístil.
--------------------------------------------------
„Adeline? Kde jsi byla celé dopoledne? Za chvíli, bych už na tebe poslal pátrání o zmizení.” zeptal se mě, když jsem procházela společenkou.

„Ty pláčeš? Co se stalo?”

„Ztrať se mi z očí!” zaječela jsem na něj.

„Proč? Můžeš mi vysvětlit, co se děje?”