DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 13. Půlnoční útěk ×

Vyhoupla jsem se do sedu. Tohle otci nepovolím. Musím mu říct, ať s tím přestane. Takhle to dál nejde!
-----------------------------------------------
„Všechno v pořádku Adeline?" zašeptala Ell.

„Ne, není," celá od potu jsem jen zříceně oddechovala.

„Jestli potřebuješ s něčím pomoct..."

„To je v pohodě."

„Ale přeci jenom kdybys...." opakovala Ell.

„To je v pohodě!" zaječela jsem.

Vzbudila jsem Pansy. Obě zíraly na mě. Štve mě, že jen obyčejný otec, mě dokáže takhle rozzuřit.

„Já, promiň, neovládala jsem se." smutně jsem dodala. V tenhle moment, bych nejradši někam zmizela.

„Co se tu k sakru dělo?" řekla Pans.

Mlčky jsem si lehla a pokoušela se znova usnout. Marně.

„J-já, musím jít pryč, promiňte," vyhrkla jsem ze sebe.

Chci někam pryč, aspoň teď. V županu, celá spocená, jsem tiše opustila zmijozelskou společenku a běžela ven z hradu. Byl úplněk. Napadlo mě, navštívit Hagrida, třeba to pochopí. Ale nejspíš by to nebyl nejlepší nápad. Sešla jsem na školní pozemky a sedla si na lavičku. Zničehonic se mi chtělo brečet. Když jsem sama, nemusím nic krýt. Ruce jsem opřela o kolena a jednoduše se vybrečela. Cítila jsem se mizerně. Nemám kamarádku, o které mi už od prvního ročníku tak záleželo.

Slyšela jsem šustění. Někdo za mnou šel.

„Draco?" vylekaně jsem sebou trhla. „Jsi to ty?"

„Adeline?" odpověděl.

„Pottere?"

„Co tu děláš?" utřela jsem si slzy s obličeje.

„Mohl bych se zeptat na totéž."

„Adeline, divím se, že to říkám, ale potřebuješ pomoct."

„Kluk z Nebelvíru pomáhá Zmijozelce?"

„Je mi celkem jedno, že jsi se Zmijozelu, ale vidím že potřebuješ pomoct."

Sedl si ke mně na lavičku.

„Nezapomeň že mám kluka." zdůraznila jsem.

„Jasně." uchechtl se.

„Poslední dobou ztrácím všechny, na kterých mi záleží."

„Ty s tím máš skušenosti viď?" posmutněle jsem dodala.

„To ano."

„Jsi jiná, než ostatní ze Zmijozelu, někde uvnitř sebe, máš city." pousmál se.

Začala jsem se třást zimou. Učividně to spozoroval a začal si sundávat mikinu.

„T-to přeci nemusíš."

„Já chci."

„D-děkuju."

Pottera popravdě nesnáším už od první chvíle a teď mi půjčí mikinu, začne se ke mně chovat jak ke kamarádce. Co se jako tady jako děje? Kluk, kterého můj otec, bude chtít zabít, mi pomáhá.

„Měla by jsi se vrátit zpátky do pokoje."

„To máš nejspíš pravdu."

„Díky za utěšení, neboj, tu mikinu vrátím." poděkovala jsem slušně a odešla.

V našem pokoji, byla jen jedna vzhůru. Elly. Vypadala celkem nervózně.

„Panebože Adeline, měla jsem o tebe strach." přiběhla ke mně a pevně mě objala.

„Ta mikina."

„No?"

„Není tvoje."

„Byla mi zima."

„Adeline, kdo ti ji půjčil?"

„No...ehm."

„Vyklop to!"

„Potter."

„Si děláš srandu ne?"

Začala jsem ji to všechno vykládat. Dívala se na mě s otevřenou pusou.

„J-jako vážně?" divila se Ell.

„Jo, je to tak, jak ti říkám."

„Choval se jinak, než normálně."

„Je ti jasný, že kdyby to zjistil Draco...."

„Neboj, nedoví se to, navíc mi jen půjčil mikinu. Seděli jsme na lavičce, nic víc. I tak je to Potter.

*Pansy's view*

Ležela jsem na posteli, předstírající že spím. Všechno jsem to slyšela. Až tohle uslyší Draco, ještě na ni změní názor.
------------------------------------------------
*Adeline's view*

Ráno, mě probudilo slunce, které mi svými paprsky, zabraňovalo ve spánku.

Provedla jsem ranní hygienu a šla na snídani.

„Ahoj vy dva," pozdravila jsem Crabbea a Goyla.

„Čau," odpověděli.

Dneska mám očividně dobrou náladu.

„Co si dám....hm...třeba pudink? Jak nečekané," mumlala jsem si vesele pro sebe a vyšla ven, ze společenky.

„Dobrý den, Adeline." pozdravil mě krvavý Baron.

„Dobrý," usmívala jsem se.

Ve velké síni bylo ticho, snídalo jen pár studentů z každé koleje.

Sedla jsem si ke Zmijozelskému stolu a začala jíst, jak jinak než pudink.

Ve Velké síni, byl umístěn ohnivý pohár. Počkat....dneska se vyhlašují šampioni.

„Slečno Rossová, jakmile dojíte, prosím stavte se u mne v kabinetu." řekl Moody, když procházel kolem mého stolu.

„Dobře."

Nechápu. Nic jsem přeci neprovedla. Naštěstí je víkend, tak tam zajdu.
------------------------------------------------
„Dobrý den, slečno Rossová," pozdravil mě.

„Dobrý den."

„Není moc času na vysvětlování, chytněte se mě." vyzval mě Moody.

„C-cože? P-proč?"

„Dělejte co říkám."

Chytila jsem se ho a my se přemístili.

Hm, co bude dál?😂 Ahojky, dneska vydávám už druhou kapitolu. Snad to oceníte 🐍💚.

Love ya my deatheaters 💚🐍