DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 38. Magické přívěsky ×

Připnul jsem jí ho na krk a spojil obě dvě srdíčka dohromady. Chytl jsem ji za ruku a doufal v naději že nezemře. Při spojení, začaly přívěsky svítit. Tušil jsem, že je pozdě. Nedýchala. Z mých očí začaly stékat slzy ztráty, bolesti a utrpení.
-------------------------------------------------------
*Adeline's view*

Bylo mi divně. Zasáhl mnou pocit, beznaděje, smutku a temnoty. Jakoby už bych se neměla nikdy probrat. Cítila jsem, jak slábnu. V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky. Jak ty šťastné, tak méně. Myslela jsem na všechny. Nesmím je opustit. Draca, mého otce, Elly s Pansy a ostatní. Nemůžu je tu nechat samotné. Kdyby to šlo, probrala bych se. Jenže nic jsem nezmohla.

*Draco's view*

„Prosím, zůstaň tu se mnou. Prosím, neopouštěj mě. Adeline.” tekly mi slzy z očí. V tu chvíli do mého pokoje přišla matka.

„Draco? Proč neležíš, co se děje?” vyhrkla.

„Odešly jste. Adelinin přístroj začal nepravidelně pípat. Nemohl jsem s tím nic udělat.” setřela mi slzu, která mi zrovna tekla z oka.

„Už, tu mezi námi není.” dořekl jsem poslední slovo vzlyky.

„Draco, aspoň už se netrápí, je jí líp.” obejmula mě matka.

V tu chvíli, spoj dvou přívěsků začal svítit. Nechápal jsem co se děje.

Adeline po chvíli zakašlala. Mojí princezně se navrátil dech. Hned potom, otevřela oči.

*Adeline's view*

Cítila jsem příjemné šimrání u hrudi. Nevěděla jsem proč. Po chvíli, se mi hrudník zvedl a já se poprvé nadechla.

Moje oči se otevřely a já zjistila, kde to vlastně ležím. U Svatého Munga. Vedle mě, klečel Draco, plakal. V objetí ho svírala matka.

„Adeline.” vydechl s nadšením.

„Co se tu stalo?” řekla jsem chraplavým hlasem.

„Umírala jsi.” dořekl smutně.

„Musím jít oznámit sestřičce, že jsi se probrala.” usmála se Narcissa.

„Děkuji.” poděkovala jsem ji. Určitě pro mě museli hodně obětovat.

„Nemáte zaco má....” zasekla se.

Mrkla jsem na ni, že je to v pořádku. Není tu otec.

„....Adeline.” dořekla, usmála se a odešla pryč.

„Adeline, přišel jsem na jednu věc. Už dlouho ti ji chci říct, ale neměl jsem nikdy odvahu. Možná mě po tomhle půjdeš zakopat, ale musím ti to říct. Miluju tě.” dořekl a já mu setřela poslední slzu, která mu tekla z oka.

„Já tebe.” přiblížil se ke mně a dal mi pusu. Chybělo mi to. Chyběl mi. Díky Merline, že tu nikdo nebyl. Protože kdyby tu přišla sestřička tak by řekla...to je tak nehygienické, v nemocnici, vždyť může být ještě nemocná! Bla..bla....bla...

Jelikož jsem se před pár minutami poprvé nadechla, tak by bylo užitečné, kdyby mi nějaký dech ještě zbyl. Po pár vteřinách, jsme se od sebe odtrhli.

„No jo, ještě musíš trénovat.” zakřenil se.

„Já jsem ráda, že vůbec dýchám!” usmála jsem se na něj.

Narcissa se za dveřmi usmívala.

„Matko, víš že odposlouchávat je neslušné. Sama si mě tak vychovala.” ona jenom nasadila ironický, nechápavý pohled.

„Já vůbec nevím, o čem mluvíš Draco.” usmála se.

„Adeline, ani nevíte jak se nám oddechlo, že jste se probudila.” přišla ke mně s úsměvem sestřička.

„Musíte odpočívat. Hodně, odpočívat.” na slovo HODNĚ, dala velký důraz.

„Dám vědět tvému otci, že jsi v pořádku.” řekla Cissa a já kývla.

„Adeline má jen otce?” zeptal se Draco. Po tom co to vyslovil, mu došlo, že teď, asi není ta vhodná chvíle. Já však odpověděla.

„Od malička mě vychovával. Matku jsem nikdy neměla tu čest poznat.” zachraptěla jsem.

Hodil po mně soucitný pohled. On dobře ví, že utěšováním a litováním, by vše akorát zhoršil. Matka mi chybí. A to hodně. Původně jsem měla nápad, že bych ji mohla vysvobodit z Azkabanu....ale....je to nemožný. Jak by se skoro patnáctiletá holka, sama proplížila mezi mozkomory. Několik smrtijedů se o to pokusilo. Dospělých smrtijedů. Ale žádný pokus nebyl úspěšný.

Uběhl týden a já si vlastně uvědomila, co jsem propásla. Díky Merline, druhý úkol to nebyl. Druhý úkol, se bude konat za čtyři dny. Sestřička byla silně proti tomu, abych se šla podívat. Já ji však přemluvila.
-

-----------------------------------------------------

„Draco, půjdu se podívat na druhý úkol.” zadívala jsem se blonďákovi do očí. Seděl vedle mě a lehce mi přejížděl prsty po hřbetě mé ruky.

„Musíš ležet. Vykašli se na Pottera. Vím že ti na něm záleží.....” začal zase tuhle debatu.

„Draco, nezáleží. Přestaň to furt říkat!” vztekla jsem se.

„Dobře, hlavně buď v klidu. Neměla by jsi se rozčilovat.”

„Stejně si myslím, že něco mezi vámi je.” opět pokračoval.

Hluboce jsem se nadechla a vydechla. „Jen klid Adeline, zachovej klid, nerozčiluj se.” Opakovala jsem si asi šestkrát v hlavě.

„Není, věř mi.” naklonil se ke mě a dal mi pusu na čelo.

„Budu muset, Snape čeká.” zasmál se.

„Jakože ty jsi ta záchrana neschopnejch Longbottomů?” vyprskla jsem smíchy.

„Dá se to tak říct. Měj se Popelko.” zamával mi a odešel.

Hi, dneska jsem vám napsala trošku kratší kapitolu💕. Kdyby Adeline zemřela, ukamenovali byste mě? Asi jo😂. No nic, story jede dál a doufám že se vám knížka líbí💕. Jinak nehorázně moc děkuju za 1,5 K přečtení!!!! Plníte mi sny!✨.

Love ya my deatheaters🐍💚