DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 32. První schůze ×

Nevím jestli úplně „s láskou,” ale nechme to plavat.
-------------------------------------------------------
Dopis jsem podala Amy a šla si lehnout.

Ráno mě slunce probudilo svými paprsky. Byl krásný slunečný den.

Holky ležely ve svých postelích úplně na šrot.

Mají štěstí, že není pondělí. Já bych je ale z postelí nevyhrabávala.

Stále mě přepadala ta bolest že včerejška. Nemám z toho dobrý pocit. Za to ale chci, aby otec zjistil, že též dokážu velké věci.

Převlékla jsem se do kolejního svetru a černé sukně, tiše zavřela dveře pokoje a odkráčela na snídani.

Po cestě jsem nasadila ten můj typický chladný pohled.

„Brý ráno Adell.” pozdravil mě Goyle.

„Dobrý.” s úplným nezájmem jsem pokračovala dál.

Na to že je den po plese, bylo dost lidí na snídani.

Obdivuju studenty, kteří to museli uklízet. I tak si myslím, že to nebyl žádný problém. Když použijete nějaké šikovné uklízecí kouzlo, za pár sekund máte hotovo.

Sedla jsem si k prvnímu stolu, který jsem postřehla. V tu chvíli, do Hlavní síně přišel Draco. Podíval se na mě a sedl si o několik stolů dál, vedle jeho dost obézního kamaráda. Ani mi neřekl blbé ahoj. Vlastně se mu ani nedivím. Za to trápení, které mu přináším.

Ze stolu jsem si vzala pudink a začala se ním ládovat.
-------------------------------------------------------
Utekl týden a v Malfoy Manoru, se koná (moje) první, smrtijedská schůze po válce. Jakmile se Elly s Pansy dozvěděly, že večer po plese nedopadl zrovna nejlíp, utěšovaly mě ještě dalších pět dní. Začaly opět fanfrpálové tréninky a já zlepšovala moji pozici chytačky.
---------------------------------------------------------
„Ahoj Adeline, už jsem se bál, že nepřijdeš. Dostala jsi můj dopis?”

„Jistě.” přišla jsem k místě činu a odsouhlasila otcovu otázku.

Otec mi před dvěmi dny poslal dopis, na kterém bylo napsán čas a místo první schůze.

Na sobě jsem měla oblečené černé šaty. Tentokrát nijak zvláštní. Vlastně úplně obyčejné. Se sukní, která mi sahala pod kolena. Při každém mém kroku, bylo slyšet klapnutí podpatku.

U stolu, kolem kterého jsem vždy chodívala do otcovy kanceláře, bylo najednou spoustu smrtijedů. Můj otec, jich měl v první válce několik tisíc, ovšem u schůzí, se objevovali jen ti nejoddanější.

S chladným pohledem jsem se porozhlédla a zahledla u stolu sedět i Narcissu s Luciusem. Pak tu byli i ostatní, ale ty jsem neznala.

„Mí drazí přátelé, tohle je moje dcera Adeline. Budete se k ní chovat ohleduplně a s úctou. Je to něco, jako moje druhá ruka. Adeline plně důvěřuji a ona zase důvěřuj mě. Kdokoliv z vás, by ji ublížil, nedožijete se druhého dne. Mimochodem, je už jednou z nás.” hrdě dořekl otec a pobídl mě, abych si sedla.

Seděla jsem hned vedle otce. Jedna židle, byla ale prázdná. Byla to židle, na které sedávala moje matka. Už přes dvanáct let, trčí v Azkabanu. Nemůžu ji tam nechat. Je to přeci moje matka. Na to, ale teď není čas myslet.

Při mém přemýšlení, jsem úplně zapomněla, že otec stále mluví.

„Promiňte můj pane, ale vážně chcete čtrnáctileté holce svěřit takový úkol? Vždyť teprve začala chodit do školy.” zasmál se jeden smrtijed.

„Avada Kedavra!” křikl otec na onoho smrtijeda.

Vylekalo mě to. Netušila jsem, že ti otec bere až tak vážně. Ale má pravdu.

„Nikdo, nikdy! Neurážejte mou dceru, nikdy! Máte povolení ji pouze oslovovat „má paní.” Rozuměli jste?” v hlavní místnosti panovalo ticho. I spadnutí špendlíku by jste uslyšeli.

„Tak rozuměli?” zvýšil hlas otec. Zuřil.

„Radím vám, zkřivíte ji jediný vlásek a trest vás nemine. Urážka na Adeline, znamená urážka i na mě.”

„Tohle je pro dnešek konec. Už se nechci rozčilovat.” dořekl.

„Adeline, ty pojď ještě za mnou.” rozkázal mi otec. Vstala jsem ze židle a otočila se a šla směrem k otcové kanceláři.
--------------------------------------------------------
„Otče, chtěla jsem se zeptat, co mám dělat dál. Co nevidět a je tu druhý úkol.

„Těší mě Adeline, že se takhle ptáš. Tentokrát, ale na to zkusíš přijít sama. Jsi velmi chytrá.”

„Kde bude druhý úkol?” zeptal se otec.

„U Černého jezera.” odpověděla jsem krátce.

„Správně. A co tam budou dělat?”

„Získávat z hloubi jezera, své přátele.”

„Ano.” potvrdil.

„Musí vydržet hodinu pod vodou. To je celkem problém.”

„Pro tebe Adeline? V žádném případě. Poradila sis vždycky, poradíš si i teď. Nenapadá tě nějaká rostlinka, nebo něco, po čem by se dalo vydržet hodinu pod vodou?”

Zapřemýšlela jsem. Takových rostin, nic moc není. Jedině....

„....Žaberník!” ano! Po Žaberníku by se dalo vydržet hodinu pod vodou! Měla jsem radost.

„Skvěle Adeline, mám z tebe radost.” pochválil mě otec. Já se na něj usmála.

„A víš kde se vyskytuje?”

Přemýšlela jsem, ale opravdu si teď nevěděla rady.

„Neznám místo, kde by rostl. Ale Snape by ho možná měl mít v těch svých hračičkách.” napadlo mě.

„To máš pravdu. Budeš mu ho muset ukrást.” řekl.

„C-cože?” vyděsila jsem se.

„A jak to mám....”  v tom, mi do řeči skočil otec.

„...Však ty si poradíš.”

„Jistě otče.” zvedla jsem hlavu.

„Měj se, už musím.”

„Dobře, ale buď opatrná.”

„Neboj se otče, zvládnu to.” rozloučila jsem se a přemístila.

Hi😭❤. Chce se mi brečet štěstím😭❤. Dosáhli jsme 1 K přečtení!!!! Nemůžu tomu uvěřit 😭😭❤. Miluju vás nejvíc na světě!😻 Nevím jak moc, vám mám poděkovat, jste nejúžasnější!!!!!!!😭💚. Ještě tisíckrát děkuji za #12 v #hpff u Merlinaaa!😭💚

Love ya my deatheaters!!!!😭💚