DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 19. První úkol a bitva tří náčelnic ×

Nevšimla jsem si, že nás někdo pozoroval, byl to Draco. Teď budu Potterovi muset pomáhat často, nařídil mi to otec. Vlastně ho navedu, jak umřít. No co, nezáleží mi na něm. Budu se vedle něho přetvařovat, jako když se Malfoy přetvařoval přede mnou.
------------------------------------------------------
V knihovně jsem si napsala pár esejí, vypůjčila knížky a šla se připravit na pokoj.

„Ty už jsi zpátky?” ptala se Pansy.

„Bylo to rychlejší, než jsem očekávala.”

„Dneska je první úkol, musíme se připravit.”

„Venku fouká studený vítr.”

„Jak to tak vidím, tak si vezmu kabát.”

„Já, nejspíš taky.” odpověděla Pansy.

„Jé ahoj, ty už jsi tady?” překvapeně se zeptala Elly.

„V knihovně to byla jen otočka, vypracovala jsem jen pár esejí.”

Pansy si oblékla kabát. Já totéž.

„Můžeme?”

„Jdeme!” prohlásila Pansy.

„Jdeme.” zopakovala Elly.

Když jsme procházely společenkou, na křesle seděl Draco, očividně na někoho čekal.

Nevšímala jsem si ho. Zrádce jeden.

Nehodlám se s ním bavit, ani nic podobného. Tahal mě za nos. Ve skutečnosti by ke mně ani nic necítil.
Na chvíli jsem se mu podívala do očí. Byl to pohled plný smutku, utrpení a zrady.

Vyšli jsme z hradu a já se zastavila na pár schůdkách.

„Holky, tady to vše začalo.”

Pamatuju si ten první pocit, když jsme procházela bránou tohodle hradu. Já, taková vyděšená prváčka. Teď už tady žiju čtvrtým rokem a stále mě to tady nepřestane překvapovat. Taky si pamatuju na to, jak mě Draco otravoval. Nebo jak jsem se u stolu po zařazení, seznámila s Pansy. Tohle, byly ty nejkouzelnější okamžiky vůbec.

„Ano, začalo.” podotkly.

„Ani nevíte, jak jsem ráda, že vás mám.” následovalo pevné obětí.

„U Merlinových vousů, nezačínej, budu brečet.” dodala Pansy.
-------------------------------------------------------
Na tribuně, jsme měly nádherný výhled na šampiony.

První vyšla Fleur Delacour a s drakem se jaktaž poprala. Vyvázla s drobnými škrábanci, ale úspěšně.

Druhý, vyšel Cedric Diggory, který to zvládl s nadhledem.

Jako třetí, vyšel Viktor Krum. Díky jeho síle a odvaze, kterou měl. Vítězně vejce chytil.

Zbýval poslední, Potter. Doufám, že to přežije, protože kdyby ne, tak se mnou otec zatočí.

Potter vyšel, ale nevšiml si, že je nad ním drak. Ten na něho skočil, ale on se stihl skovat za kámen.

„Panebože!” lekla jsem se, když na něho začal chrlit oheň.

„Co ti je?”

„Počkat.......ty se o něj bojíš.” řekla jasně s úsměvem Pansy.

„Ne, samozřejmě že ne.” zkameněl mi výraz v obličeji.

Pak si vyčaroval koště a odletěl pryč. Bohužel drak, s ním. Odtrhl si řetězy, které ho držely a letěl za ním. Úplně jsem ztuhla, strašně se o něj bojím. Musím mu ho otci, dovést živého. Ne, sežraného drakem.

Začal se vracet. Díky Merline.

Sebral vejce a já začala jásat. Pansy, se na mě zaraženě podívala.

Nejspíš se musela půlka Zmijozelu divit.
----------------------------------------------------
„Pottere?” zastřehla jsem ho na chodbě, při cestě zpět.

„Ano?”

„Chci ti poblahopřát ke splnění prvního úkolu. Vedl sis skvěle.”

„Díky, ale pochybuju, že bych to bez tvé pomoci zvládl.”

„To přece nic nebylo.”

„No nic, musím jít, zatím.” rozloučila jsem se.

„Tak ahoj.”

Chci se převléct. V tom kabátu, mi začíná být vedro. Holky na mě čekaly na schodech.

„Co se s tebou děje?” zeptala se Pans.

„Co konkrétně?”

„Ty a Potter.”

„Jen jsem mu poblahopřála. To nemůžu?”

„Tady se nám někdo zamiloval.” chechtala se Elly.

„Haha, strašně vtipný.” dodala jsem ironicky.

„Nezapomeň, jsi ze Zmijozelu.” vesele zdůraznila.

„Však já vím.”

Došly jsme do pokoje úplně unavené.

„Nevím, jestli dneska stihnu dojít na tu večeři.” lehla jsem si na postel a odpočívala.

„Mám to nápodobně.” ozvala se Pansy.

„Holky večeře je až za hodinu a půl. Nikomu snad nebude vadit, když si kapičku odpočinu.”

„Pokud nechrápeš, tak myslím že ne,” zavtipkovala Elly.

„To není pravda! Já přece nechrápu.”

„No, nebyla bych si tak jistá,” začala Pansy.

Hodila jsem po Pansy polštář. Každý už si může domyslet, jak to pokračovalo. Asi půl hodiny jsme se bombardovaly. Byla to kapánek menší bitva. Říkám menší, protože, my, naše trio, když se dá do polštářové bitvy, tak je celý pokoj vzhůru nohama.

„No tak....” komicky jsem dodala.

V tom někdo přišel do pokoje. Aniž bych si toho všimla.

„MÍR!!!! zakřičela jsem pobaveně.

„Pansy Parkinsonová, velevážená náčelnice, ani nevíte, jak mi to trhá srdce, ale z boje musím ustoupit. Moje armáda slábne.” začala jsem se smát.

Ell po mně, začala házet další polštáře.

„No tak, já už fakt nemůžu.”

„Mám vám to napsat písemně?” obě dvě se smály.

Tyhle chvíle mám ráda. Když jsem s nima, můžu být sama sebou. Většinou jsem sama sebou, ale tady na pokoji, kde nás nikdo nesleduje, můžeme dělat vylomeniny, jaké se nám zlíbí.

Nejspíš tenhle válečný proslov slyšel i někdo jiný.

„Potřebuju si promluvit s veleváženou náčelnicí.” řekl.

Hi, tahle kapitola není vůbec ničím zajímavá 😂. Omlouvám se, že včera nevyšla žádná. Většinou je píšu třeba od půlnoci do jedné ráno. Dává to mému spánkovému režimu, celkem zabrat. Doufám, že mě chápete ❤.

Love ya my deatheaters 💚🐍