DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 25. Zesláblý pán zla ×

„Větší nemehlo, jste mi poslat nemohl pane profesore? Vždyť on nic neumí!” bránila jsem se.
-----------------------------------------------------
Díky Merline, že Pom, umí tak rychle kosti vyléčit. Jinak bych tu skákala jako zajíc. Sice mám obmotanou nohu, ale nejde to skoro vidět.

„Slečno, spokojte se s tím, koho jsem vám přidělil.” a zasedl na židli u gramofonu.

„Příště, vám můžu domluvit hodinu tance, třeba s Longbottomem.” všichni se začali smát.

„Tak se zase vidíme.” věnoval mi úšklebek Malfoy.

Obrátila jsem oči v sloup a snažila se zachovat klid.

„Umíš tančit?” chrlily ve mě obavy.

„Uvidíš.”

Profesor zapnul hudbu.

Malfoy mě chytil kolem pasu a prováděli jsme základní kroky. Šlo mu to perfektně. Překvapil mě.

Bohužel za chvíli, už ho to očividně tolik nebralo a chtěl zkusit něco nového. Ruka, mu z mého boku sjela níž.

„Neblázni a drž se scénáře.” přecedila jsem přes zuby.

On si to vyloženě užíval.

Usmíval se, jako sluníčko.

„Jak tančím?” zeptal se.

„Naprosto skvěle.” zasnila jsem se. Panebože, co to povídám.

„Chci říct...teda no....ehm...jo, jde ti to.”

Zadívali jsme se jeden druhému do očí. Ten pocit už málem zapomínám. Pamatuju si, jak mi od prvního ročníku, Draco přirostl k srdci. Ale to, už je jen minulost.

Tančili jsme dál a Draco se začal pomaličku přibližovat.

Včas, jsem ale zareagovala.

„Myslím, pane profesore, že ukázky bylo až nad hlavu.”

„Máte pravdu. Najděte si každý, někoho do dvojice.” dořekl a téměř všichni vstali ze židlí. Jen pár kluků, zůstalo sedět.

„Vy, slečno, s panem Malfoyem tančit umíte, máte už volno.”

Kývla jsem, posbírala si věci a odešla z komnaty nejvyšší potřeby.

Začalo mě pálit levé předloktí. Malfoy měl nejspíš namířeno za mnou. Utekla jsem za roh a doufala, že mě neuvidí. Moje nohy, musely vydávat neskutečně tiché a pomalé krůčky.

Ale teď, mě začalo pálit opravdu silně. Z té bolesti bych se málem sesypala na zem, ale stihla jsem se opřít o zeď.

„Adeline! Jsi v pořádku?” přiběhl Malfoy.

„Jo, jsem.” nechci to teď rozebírat. Ta ukrutná bolest mi zabraňovala, pomalu i mluvit.

„Ssss.” sykla jsem bolestí a zhroutila se na zem.

Nevím, proč mě pálí. Možná mě otec potřebuje. Nemám ale šanci se tady přemístit.

„Adeline!”

„Musíš hned, na ošetřovnu. Dovedu tě tam. Klidně i donesu.....”

„Vážím, si tvé pomoci, ale nic to není.” skočila jsem mu do řeči.

„Fajn, když myslíš.” a chtěl mi pomoct mi vstát. Chytil mě, ale omylem za levou ruku.

Zaskučela jsem bolestí.

„Co se děje?” nechápal.

„J-já, radši vstanu sama.” a podařilo se mi zvednout se na nohy. Pomohl mi sebrat učebnice, které ležely na zemi a berle.

„Dík, ale nemusel jsi.”

„Já to dělám dobrovolně.”

„Teď, tě do toho rodiče nepřinutili že?” začaly mi slzet oči. Za chvíli, už po mých tvářích, stékaly malé slzy.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněla.

*Draco's view*

„Adeline, počkej.” otočila se a po tvářích ji stékaly slzy.

„J-já, chtěl tě pozvat na ten ples.” začal jsem zachraňovat situaci.

„Vážně, si myslíš, že po tom všem s tebou půjdu na ples?” vyprskla po mě.

„Vážně si myslíš, že ti odpustím?”

„Bude nejlepší, když se mi ztratíš z očí.” tohle mě zasáhlo. Taková, na mě nikdy nebyla. Možná, Adeline někdo ovládá, ale o tom pochybuju.

Utekla na astronomickou věž. Vím, že mi dala košem, ale chci zjistit. Co za tím stojí, že se chová jinak.

Stál jsem za sloupem astronomické věže a doufal, že se sem někdo přemístí. Třeba můj otec, nebo někdo jiný. Jenže nikdo.

Po chvíli, si mě všimla, podívala se mi do očí a přemístila se. Sama. Nemám zdání, jak je to možné. Nejspíš, jsem se zbláznil.
---------------------------------------------------------
*Adeline's view*

„Dobrý den, má paní.” pozdravila mě Polly.

„Dobrý.” pozdrav, jsem ji opětovala a spěchala za otcem. Utřela jsem si slzy a zaklepala na otcovu kancelář. Nikdo neotevíral.

V kanceláři bylo prázdno. Zděsilo mě to.

„Haló? Je tu někdo?” zavolala jsem.

„Jistě, má paní.” přicupital Pettigrew.

„Nemáš náhodou hlídat dole ve sklepení, Červíčku?” ozvalo se za mnou. Byl to Lucius Malfoy.

Zasmála jsem se nad tou přezdívkou. Červíček? No rozkošné. A jakou bude mít Lucius? Blondýna z Londýna, nebo co?

„Luciusi? Kde je můj otec?” zeptala jsem se klidně.

„Pojďte za mnou, má paní.” ukázal směrem k nějakému pokoji.

„Ztrať se, Červíčku!” rozkázala jsem mu.

Lucius otevřel jeden pokoj a tam odpočíval otec. Seděl v křesle, vypadal velmi zmoženě.

„Otče! Děje se něco?” pokusila jsem se o pomoc.

„Ahoj, Adeline. Posaď se.”

„Už nebudu rušit, můj pane.” dořekl a zavřel dveře.

„Adeline, jsem slabý. Netušil jsem, že mě zničení viteálů, takhle zasáhne. Nic to ale není, zachvíli se z toho dostanu.”

„Otče, vždyť je zničen jen jeden?”

„Ty znáš viteály?”

„Jistě, četla jsem o nich spoustu knížek.”

„Jsi velmi chytrá holka Adeline. Mohl jsem tušit, že už o nich budeš vědět.”

„Teď, se ale Brumbál, pokouší zničit druhý.”

„Mohu, pro to něco udělat?”

„Můžeš udělat jen to, že se budeš dál, držet plánu.”

„Jistě otče.”

„Radši už běž. Tyto setkání, musí zůstat v tajnosti.”

„Jistě otče.”

Odešla jsem z otcova pokoje a vrátila se zpátky do hlavní místnosti.

„Mám se přemístit s vámi? Má paní?” nabídl mi Červíček, který stál v koutě.

„Děkuji za ochotu, vážím si toho, ale přemístit se už mohu sama.” vlídně jsem mu poděkovala.

Hi, další kapitola!!!😂❤ Už nevím co sem dozadu psát 😂. Jinak.....

Love ya my deatheaters 💚🐍