DÍVKA V UTAJENÍ [ HP FF ] ! ROZEPSÁNO !

× 42. Ráno v nemocnici ×

„Musím to okamžitě říct Pansy a Elly.” napadlo mě. Hned po přemístění, jsem opatrně zavřel dveře od našeho pokoje a chystal se za nimi.
--------------------------------------------------------
„Elly, Pans, poslouchejte mě!” vtrhl jsem k nim do pokoje. Obě dvě leknutím naskočily.

„U Merlina proč řveš? A co tu děláš?” řekla Elly rozespale. Působila celkem naštvaně. Kdo ne, když někoho probudíte ve dvě ráno.

„My jsme spaly.” dodala Pansy.

„Tak, už nespíte.” zasmál jsem se. Ony však mému humoru neporozuměly a stále se na mě dívaly zabijáckým pohledem.

„Adeline....no...” začal jsem. V tuhle chvíli jsem nemohl najít ty správná slova.

„Adeline....co?” zírala na mě Elly.

„Ona......je vlkodlak.” vytrousil jsem ze sebe.

Ony si vyměnily pohledy.

„Vtělila se na vlkodlaka a utekla pryč.” sklopil jsem pohled.

„Jakože jak?” koukala na mě vyděšeně Pansy.

„Oknem. Teď ji hledají, i když marně. Musí počkat do rána.” řekl jsem.

„V tom Zapovězeném lese, ji pokousal vlkodlak. Od toho měla ten kousanec na noze.” v místnosti vládlo ticho.

„Teď se bude každý úplněk takhle přeměňovat?” prolomila ticho Elly.

Kývl jsem zdrceně hlavou.

„Ať se děje cokoli Draco, nepokoušej se jí pomáhat, prosím.” znělo to od Pansy sobecky, ale měla pravdu.

„V úplňku, kdy se kouzelník přemění na vlkodlaka, ztrácí kontrolu nad sebou. Dokázal by zabít i svého nejlepšího přítele,” pokračovala. „No jo, něco jsem si z těch Lupinových hodin přece jen vzala.” pousmála se.

„Draco, vím že to pro tebe bude těžké, ale Pansy má pravdu. V tomhle si musí poradit sama.” dala mi ruku na rameno Elly.

„No nic, já už půjdu. Chtěl jsem, myslím že i Adeline, aby jste to věděly.” se stejně mizernou náladou jsem došel ke dveřím.

„Draco, kdykoliv budeš potřebovat naši pomoc, rády ti pomůžeme.” pousmála se na mě Pansy.

„Dík.” dořekl jsem a odešel. Nakonec jsem skončil ve společence a vzpomínal jaké to bylo, když tu se mnou seděla. Zírání do ohně mě tak unavovalo, že mě pohltil spánek.

Probudily mě paprsky slunce. Ve společence bylo celkem rušno. Po chvíli, ke mně někdo přišel. Nestačil jsem zaostřit kdo.

„Draco, spíš?” řekl hlas.

Byla to Pansy.

„Pansy, teď nestojím o společnost. Můžeš zase jít.” zabručel jsem.

„Byla jsem u vás v pokoji a jediný ty, jsi tam nebyl. Na posteli ti ležel dopis.” držela ho za zády a po chvilce mi ho dala. „Promiň, no, ta moje zvědavost. Píšou ti, že Adel našli.” když to dořekla, musel jsem ji hned obejmout. Jen z radosti.

Moje oči, se zaměřily na hodiny. Bylo půl třetí odpoledne.

„Děkuju.” vstal jsem a okamžitě se přemístil.

Kráčel jsem po chladných chodbách nemocnice. Připadalo mi to jako věčnost, co bych šel. Po chvilce, jsem stál před jejím pokojem. Dveře se otevřely dřív, než jsem stačil sáhnout na kliku.

„Dobrý den, pane Malfoyi, dostal jste dopis?” vyhrkla sestřička.

„Jistě.” ona se jen usmála a nechala mě jít k ní. Ležela na lůžku. Tentokrát nespala, ale byla při vědomí.