𐌉 ᥒ𝑒𝑒ᑯ ყ𝘰𝑢⁵ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁵〕

51.

Cesta k cíli netrvala moc dlouho. Dum Dum navrhl, aby se jelo dodávkou. Přeci jen potřebovali energii, kdyby se ocitli v boji a dodávka byla velká celkem dost. Jakmile dorazili, naštěstí byl klid a liduprázdno. Nikde žádný voják ani jiný Helin poskok. Zkrátka skvělá chvíle na to vypátrat, co se jejich kamarádovi skutečně stalo.

Komando se rozdělilo a začalo prohledávat oblast. Steve se vydal k místu, kde předtím s Amber našli ležet štít. Blonďák se rozhlédl a hledal cokoliv podezřelého. Jeho pozornost si získala hromada sutin nedaleko od místa, čehož si všiml jeho syn stojící za jeho zády.

„Je to jen spadlá budova," promluvil Tony po chvíli, ale Steve se po něm neohlédl. Naopak ho to přimělo se k sutinám vydat.

„To nevíme jistě," odpověděl synovi a došel k sutinám. Začal jednu po druhé s pomocí své síly odendávat pryč. Tony pouze pokrčil rameny a šel mu pomoct. Oba společně odhrnovali kusy zdí, aby s trochou štěstí něco našli, i když Steve tiše doufal, že pod tím nic není. Po několika dlouhých minutách odklidili část. Tony se pokoušel odendat největší kus zdi, tak mu s tím táta pomohl. Potom, co dali kus zdi pryč, cosi z hromady vypadlo. Byla to Buckyho paže z vibránia. Steve při pohledu na nehybnou ruku strnul.

„Chlapi, pojďte sem! Máme ho!" zavolal Tony na komando, aby jim šli pomoct. Skupina vojáků se sešla, aby pomohli dát pryč zbytek sutin. Jediný, kdo pouze přihlížel jako duše bez těla, byl Steve. Nejhorší obavy se právě naplnily.

**

Nedaleko od města Gabe spolu s Montym zasypávali zbytky vykopaného hrobu s nyní uloženým Barnesem. Steve po celou dobu pohřbu neřekl ani slovo a stejně tak i Tony. Oběma na Buckym opravdu záleželo a stále nedokázali pochopit, že onen brunet již není mezi živými. Byl zavražděn Helininým vojskem a Steve si vyčítal, že nemohl být poblíž a pomoct mu. 

Jakmile komando dokončilo hrob, Dum Dum si sundal z hlavy klobouk a přiložil si ho k hrudi, aby uctil památku skvělého kolegy a kamaráda. Jakmile se s Buckym všichni rozloučili, odešli a dali prostor Stevovi i mladšímu Rogersovi. Steve mlčky přistoupil blíž a pohodil na zem vedle hrobu svůj štít, který před nějakou dobou Buckymu věnoval, aby pokračoval v jeho práci. Tiše vydechl a zahleděl se do země. 

„Potom všem se toho štítu chceš vzdát?" ozval se Tony, který přišel a postavil se vedle svého otce. 

„Zemřelo nás už dost. Proč zrovna i on," položil si Steve otázku a podíval se po synovi vedle něj. Tony z jeho hlasu slyšel žal a pocit viny. I když doteď tátu neměl v lásce, litoval ho. Měl Buckyho stejně rád a viděl, že Steva jeho ztráta ho zevnitř sžírala. Hádky teď museli stranou.

„Rozumím ti." 

„Co?" Stevova pozornost se zvedla, když slyšel Tonyho. Nedokázal uvěřit svým uším.

„Nezasloužil si, aby se mu tohle stalo. Byl to skvělej chlap," Tony se zahleděl na hrob před nimi. „Jsem rád, že jste mi dali jméno James. Moc to pro mě znamená.”

„Pro mě taky,” pousmál se jemně kapitán. To, co řekl Tony, ho potěšilo. „Máš jména po dvou nejlepších lidech, kteří kdy existovali.”

„Obojí jsi vymyslel ty?”

„Tvoje máma zkrátka poprvé v životě neměla šanci,” ve Stevově hlase byl znát náznak smíchu. Přes smutek, který právě prožíval, tak to bylo velmi těžké. „Vždycky jsem si přál syna. A konečně, když mě někdo vyslyšel, stalo se tohle všechno...”

„Omlouvám se za to, jak jsem se choval...” sklopil Tony provinile hlavu. Až teď začal chápat, co vlastně dělal, i když neměl důvod. Potěšilo ho, že ho jeho táta chtěl. Celý život žil s tím, že se na něj rodiče vykašlali a nechali ho na pospas osudu.

„Ne ne ne. Neomlouvej se!” zarazil ho okamžitě Steve a vysloužil si od syna zaskočený pohled. „Za nic nemůžeš. Akorát si to všechno odnesl když jsi neměl. A taky jsem se nechoval nejlíp. Nepřihlížel jsem na to jak ses musel celou dobu cítit.”

„Doufám, že teď nečekáš, že ti skočím do náruče a řeknu ti, jak moc tě mám rád,” řekl Tony kousavě a s mírným úšklebkem. „Pořád se na tebe zlobím a navíc mám svou hrdost.”

„Někoho mi připomínáš?”

„Tebe?”

„Ne. Tvou matku.”

„Víš. Kdyby ses občas poslouchal...” uchechtl si Tony a raději zase přestal, když udělal Steve přísný pohled. „Měli bychom se pomalu vrátit, než se setmí. Už takhle jsme měli štěstí, že jsme nikoho nepotkali.”

„Jo. Dej mi ještě chvilku, prosím, ” podíval se Steve na Tonyho už zase normálně a při zpětném pohledu na Buckyho hrob byl zase smutný. Tony jen chápavě přikývl.

„Počkáme na tebe u auta,” řekl a též se podíval na hrob. „Díky, strejdo,” vydechl, než se dal k odchodu. Za malou chvíli byl pryč a Steve zůstal sám.

„Dlužím ti velké za poděkování za to, žes ho zvládl vychovat, když jsem tu pro něj nezvládl být. Jakmile se vše vrátí do normálu, doufám, že se zase setkáme,” pousmál se Steve a o krok ustoupil od hrobu. „Děkuji, brácho...”