𐌉 ᥒ𝑒𝑒ᑯ ყ𝘰𝑢⁵ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁵〕

56.

Potom, co nás Shuri vřele přivítala, pozvala nás k sobě do své laboratoře. Já s Lily jsme šly úplně vzadu. Celý let jsem mlčela a stále přemýšlela nad tím, že v sobě nesu malého vetřelce. Dítě Lokiho, který o mě přestal jevit zájem. Měla jsem strach z toho říct mu to. Strach z jeho negativní reakce.

Ucítila jsem něčí ruku na rameni. Byla Lilyina. Podívala jsem se na ni a ona se na mě mile usmála. Chtěla mi tím vyjádřit podporu, abych se pořád netrápila.

„Chceš si o tom znovu promluvit?"

„Tady raději ne. Nechci, aby nás někdo slyšel."

„Vím, že se Loki chová jako kretén, ale měl by to vědět," poučila mě sestra znovu a bylo vidět, že to myslí opravdu vážně. Povzdechla jsem si. To bylo to jediné, na co jsem se momentálně zmohla. Bolelo mě to. Dívat se každý den na to, jak vás ten, kterého milujete, ignoruje a dělá, že neexistujete. Jakoby vše, co jsme spolu za ty roky zažili, se nikdy nestalo.

Vešli jsme do budovy laboratoře Shuri a tam už nebylo možné si o podobných věcech povídat. Všude byli stráže Dora Milaje a bedlivě hlídaly, aby nevešel nikdo dovnitř a nebo nevyšel ven.

Když jsme byli všichni v nejvyšší části budovy, Shuri začala vysvětlovat co všechno se ve Wakandě dělo. Neposlouchala jsem. Moje pozornost se upírala k černovlasému asgarďanovi stojícímu opodál. Kousla jsem se do rtu a rychle se podívala jinam, když na sobě vycítil, že ho pozoruji.

Byla jsem zbabělá a to bylo to nejhorší. Nedokázala jsem si prosadit své ani nic jiného. Takhle to nemělo být. To dítě potřebuje budoucnost. Nejspíš se na něm v pozdějším věku projeví schopnosti po jeho otci a budu mu muset vysvětlit, jak to bylo. Prostě ne.

Dala jsem se do pohybu a vydala se přímo k Lokimu. Podíval se po mně výrazem bez emocí a pouze mlčel. Čekal, co ze mě vypadne. Nadechla jsem se.

„Musíme si promluvit. Hned."

„Teď? Když tu jsou ostatní?" uchechtl si Loki ironicky. Začal se ve mě probouzet vztek. Než abych mu odpověděl, popadla jsem ho hrubě za ruku a vytáhla ho z laboratoře na chodbu. Naštěstí byli všichni zabrání do mluvení s Shuri, že si našeho zmizení nevšimli.

Loki se mi na chodbě vytrhl a vrhl na mě naštvaný pohled.

„Bylo tohle zapotřebí?" sykl podrážděně a překřížil si ruce na hrudi. Jeho nepříjemný hlas jsem úspěšně ignorovala a podívala se mu do očí.

„Můžeš mi říct, co se to s tebou poslední dobou děje? Proč se mi vyhýbáš?!"

„Já se ti vyhýbám? Nesmysl," zasmál se Loki ironicky. „Za celou dobu jsi nepřišla, že bys chtěla něco řešit, tak jsem to pochopil tak, že náš vztah nic neznamená."

„Prosím?!" vyjekla jsem naštvaně, ale Lokiho to nijak nevyděsilo. „Tys za celou dobu našeho vztahu nepřišel nikdy. A teď ze mě děláš tu špatnou?!"

„To jsi mě vytáhla na chodbu jen kvůli hádce?" řekl s ledovým a unuděným výrazem.

„Ne," vydechla jsem už krapet klidněji. Lokiho postoj se ani tak nezměnil. Stále pro něj byla konverzace celkem nudná a moje odhodlání říct mu, že bude táta, vyprchalo. Byla jsem v háji. „Chápu jestli mě nenávidíš."

„Za co bych tě měl nenávidět?"

„Za to, že jsme ve válce s tvojí nevlastní psychopatickou sestrou."

„To ale není důvod, abych tě nenáviděl," pokrčil Loki obočí. „Jestli si dobře vzpomínám, tak Thanos kámen času taky získal kvůli tomu, že ho Strange vyměnil za tvůj život. Půlka živé populace byla defakto pryč kvůli tobě."

„Díky za upřímnost," zamumlala jsem krapet ublíženě.

„A nenáviděl jsem tě za to?" zeptal se mě a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu oplatila. Šokovaná tím na co se mě právě zeptal.

„Nevím?"

„Odpověď zní NE. Kdyby tomu tak bylo, teď bychom tu takhle nestáli a nerozebírali náš pokaženej vztah."

„Nejspíš jo," zašeptala jsem nejistě. I když mi tu právě Loki dokazoval, že moje podezření byla nepravdivá. Stále jsem si byla nejistá. Dva měsíce jsou hodně. „Jen... Nebavili jsme se spolu dva měsíce a pro vztah je to hodně dlouhá doba."

„Nechám si to projít hlavou a pak si o tom promluvime."

„Cože?" vyhrkla jsem nechtěně trochu víc nahlas, než jsem chtěla. Upoutalo to Lokiho zvědavost, protože jsem měla na jazyku mu konečně říct o tom malém.

„Děje se něco? Je to špatně?" zeptal se mě zaskočeně. Moje nervozita stoupla o to víc.

„Ne... Jen mi to ujelo," vydechla jsem. „Promiň."

„To je dobrý," přikývl Loki. „Za chvíli nás začnou pohřešovat. Pojďme se vrátit.

„Máš pravdu. Jdeme," vzdala jsem se a následovala ho zpět do kanceláře. Chtěla jsem si v tu chvíli nafackovat za to, že jsem tu šanci promarnila. Přesto jsem pocítila naději a šanci, že by se to mohlo zase vrátit ke starým kolejím. Zase jsme se spolu začali konečně bavit.