𐌉 ᥒ𝑒𝑒ᑯ ყ𝘰𝑢⁵ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁵〕

62.

Netrvalo dlouho a Sarah se odhodlala konečně vejít do nemocničního pokoje. Ostatní mezitím odešli, aby oznámili smutnou novinu o zdravotním stavu jejich kapitána.

Sarah vešla a její pohled skončil na bezvládném těle jejího syna spícího na nemocničním lůžku. Všechny rány měl ošetřené a kolem hlavy měl obvaz. Sarah za svůj život zažila mnohá zranění, ale nikdy nechtěla takto vidět Steva. Svíralo se jí srdce.

Pomalu přistoupila k posteli a posadila se na její kraj. Opatrně vzala blonďáka za ruku a druhou rukou ho pohladila po vlasech.

„Co ti to provedla," povzdechla si žena smutně a prohlížela si každý detail rysů jeho obličeje. Doteď neměla tolik možností porovnat ho s minulým já, které znala před smrtí. Steva znala jako malého, hubeného, věčně nemocného kluka, co bojoval o přežití. Teď byl vysoký, svalnatý, ale taky bojoval o život.

Na vzhledu Sarah nezáleželo. Pořád viděla své malé dítě, jak si doma hraje bezstarostně ve svém pokoji a nepřemýšlí nad válkou a okolním světem.

Její zamyšlení probral až stisk jeho ruky. Matka se podívala na svého syna a viděla, jak se pomalu probouzí. Byl stále ještě slabý a sotva dokázal pohnout hlavou. Neměl ponětí o tom, kde se nacházel a jak se tam dostal. Byl pořádně zmatený.

„Mami?" oslovil Steve svou mámu a podíval se na ni s přivřenýma očima. Sarah mu ruku též stiskla a vřele se usmála. Byla ráda, že se konečně probudil. „Kde to jsem."

„Na nemocničním pokoji. Jsi po operaci," vysvětlila mu Sarah. „Nahnal jsi mi strach, když jsem tě viděla."

„Budu v pohodě během pár dní. Neboj," pousmál se Steve. „Nestalo se vám všem nic?"

„Wanda dokázala Helu zahnat. Nevíme jak to udělala, ale je to tak."

„Wanda je silná. Jsem rád, že ji máme po svém boku.”

„To ano,” vydechla Sarah smutným hlasem, který upoutal Stevovu pozornost.

„Mami, co se děje?” zeptal se blonďák opatrně, aby případně něco nezpůsobil. Atmosféra mezi nimi zhoustla a to se mu nelíbilo. Sarah neodpověděla. „Jde o tým? Někdo je zraněný?”

„Ne... To ne,” zavrtěla matka hlavou a podívala se synovi do očí.

„Jde o mě?” zkusil Steve pro změnu a stalo se to, čeho se obával. Sarah přikývla, i když ne moc znatelně. Musel se tomu postavit čelem. Zvládl se dostat přes různé překážky. „Řekni mi to narovinu. Nechci žádné milosrdné lži.”

„Cody říkal, že sis stěžoval na to, že necítíš nohy,” začala Sarah a ztěží se nadále dívala na syna. „Doktoři dělali co mohli-”

„Mami, prosím,” vydechl Steve.

„Máš poškozenou míchu. Jsi ochrnutý na dolní část těla,” Sarah se snažila být celou dobu statečná, ale po tomhle se už neudržela a rozplakala se. Bylo to pro ni srdcervoucí oznámit mu takovou věc. Vlastnímu milovanému potomkovi.

Steve ztuhl a na malou chvíli přestal dýchat. Zaskočilo ho to a nevěděl co na to říct. Ani to nešlo. Jeho prioritou pro něj teď bylo utěšit mámu a vidět ji zase v klidu a vyrovnanou. I když to úplně nehrozilo.

Ruku, kterou ho celou dobu držela, pevně stiskl, aby dal vědět, že tam stále je. Sarah se slzami v očích se na něj podívala.

„Promiň, já-”

„Neomlouvej se. Já to chápu, ale nechci, aby ses kvůli mě trápila.”

„Jsi můj syn, Stevene...”

„Ale jsem taky voják,” dodal Steve. „Vojáci chodí do války s vědomím, že už se nemusí vrátit.”

„Jsi jako tvůj otec. Říkal to samé, když šel do svého posledního boje,” Sarah se i přes smutek jemně pousmála.

„Už nám chybí jen kousek a budeme všichni žít zase normálně.”

„Budu ti věřit,” matka se nadzvedla a naklonila se nad Steva, přičemž ho políbila láskyplně na čelo. „Poslední dny pro tebe byly náročné. Ještě se prospi, potřebuješ nabrat sílu.”

„Co Amber a děti?” zeptal se Steve ještě narychlo, i když pociťoval únavu. Potřeboval o stavu rodiny vědět co nejvíc, aby se o ně nemusel bát.

„Potom je uvidíš,” ujistila ho Sarah polohlasem. „Všichni čtyři jsou v pořádku. Nemusíš mít obavy.”

„Dobře,” vydechl Steve a pociťoval, jak mu klesají oční víčka. Nakonec se jim poddal a oči zavřel. Jeho tělo se podrobilo únavě a brzy usnul. Sarah se mezitím pomalu zvedla a opustila pokoj.