𐌉 ᥒ𝑒𝑒ᑯ ყ𝘰𝑢⁵ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁵〕

73.

*Neznámé místo - Mimo prostor a čas*

Nevím jak dlouho jsem spala. Jediné, co jsem si pamatovala, bylo jasné bílé světlo, jakmile se má energie z kamenů střetla s tou mnohem silnější od Hely.

Otevřela jsem pomalu oči a pokusila se posadit. To, co mé oči spatřily, bylo neskutečné. Nebo spíš až nereálné. Všude byla bílá oblaka. Na zemi, v prostoru kolem. Prostě všude. Viděla jsem mezi nimi opravdu špatně. Byla jsem tím natolik zaskočena, že jsem si ani nevšimla toho, že mě úplně přešli bolesti a všechen smutek nebo vztek.

Bylo tohle snad to nebe, o kterém všichni mluvili a snili? Nesmysl. To, o kterém se mluvilo, bylo daleko hezčí.

Postavila jsem se pomalu na nohy a dávala přitom pozor, abych o něco nezavadila nebo nezakopla. Mohlo se v takové mlze stát opravdu cokoliv.

Začala jsem se rozhlížet a pokusila se najít cestu ven. Nechtěla jsem tam být už ani minutu. Měla jsem z toho obavy a děsilo mě to. Potřebovala jsem najít ostatní a ujistit se, že jsou v pořádku. Někde tu někdo přece musel být. Nemohla jsem tam skončit jediná.

„Haló? Je tu někdo?!" zavolala jsem a doufala v odpověď. Nikdo se ale neozval. „Kdokoliv, ozvěte se! Prosím!" byla jsem zoufalá a začala chodit kolem.

„Jsi tu jen ty," promluvil na mě kdosi. Začala jsem se rozhlížet, ale nikoho jsem nenašla. Bylo to víc a víc divnější.

„Kdo jsi?"

„Já jsem ty," odpověděl dívčí hlas. „Jedna a ta samá osoba." Když jsem se otáčela, uviděla jsem z mlhy vycházet postavu. Zastavila jsem se a bedlivě ji pozorovala. Byla to již dospělá žena, ale něco mi nesedělo. Skutečně vypadala jako já, ale o mnoho let starší. Vypadala unaveně a smutně.

„Co tu dělám a proč se vidím dvakrát?" zazmatkovala jsem, ale mé já ke mně přistoupilo ještě blíž.

„Tvůj vesmír byl zničen. Vymazán."

„To přece nejde."

„Při chybném manévru s kameny Nekonečna to možné je," povzdechla si žena. „Střetlo se jich dvanáct a to vyvolalo nadpozemskou explozi."

„To znamená, že všichni..."

„Jsou mrtví," odpověděla mi žena a přitom se v jejích očích objevil smutek. Větší, než doposud. „Já také přišla o všechny, co mi byli nejbližší. Nebýt mého špatného rozhodnutí, mohli všichni žít a já tu nemusela být vězněna."

„Jaké rozhodnutí?" nechápala jsem.

„Pojď se mnou a vše se dozvíš," povědělo mi mé já, než začalo odcházet pryč ode mě. Něco mi říkalo, abych šla, i když se mi to moc nelíbilo. Finální zjištění se mi pravděpodobně nebude líbit mnohem víc. Následovala jsem ji.

Přišlo mi, jako bychom se vůbec nikam neposouvali. Vše bylo úplně stejné, jako místo, kde jsem se probrala. Žena mě zavedla o nějaký kus dál. Mávla rukou a před námi se objevili obrazce míst. Bylo jich mnoho. Milion to určitě byl.

„Je na čase ti povědět o tajemství multi vesmíru. Vidíš tohle? To jsou středobody těch vesmírů."

„Stephen mluvil o počtu realit ve kterých se máme nacházet."

„Reality a vesmíry jsou naprosto rozdílné," opravila mě žena. „Ostatní reality mohou být kruté a neúprosné. Tyto vesmíry mají svůj život. Jinou populaci, jiný systém. Existují vesmíry bez magie a cestování časem. V jiných jsou stvoření, která v tom svém nikdy nespatříš. Každý vesmír má svůj řád a jiné časové období."

„Dá se mezi nimi nějak cestovat?" zeptala jsem se zvědavě.

„Ne. Alespoň ne teď. Každých dvě stě let se otevíral průchod, ale posledních 237 let se žádný neobjevil. Nejspíš někdo nahoře si nepřeje, aby k tomu znovu docházelo."

„Nahoře? Existuje i vyšší moc?"

„Pro všechny vesmíry platí stejná velmoc. Bůh a archandělé," vydechla žena. „Bývali spravedliví, ale nyní vedou občanskou válku a pravděpodobně stráží všechny průchody," vysvětlila mi. „Jenže od doby, co vedou válku, nikdo na multi vesmír nedohlíží. Protože jsem nepřijala svůj osud, uvěznili mě tu."

„Jak dlouho tu jsi?"

„Dva tisíce let," odpověděla mi žena srovnaná s onou skutečností. Dva tisíce let. Tomu se mi nechtělo věřit.

„To není spravedlivé," dodala jsem s vážným výrazem. „O jaký jde osud?"

„Pokud bych osud přijala, měla bych na starost strážit a ochraňovat multi vesmír. Protože jsem byla nalomená ze ztráty rodiny, odmítla jsem. Měla jsem pocit, že bych to pokazila víc, než dosud a tak jsem tady."

„Takže pokud teď odmítnu též..."

„Zůstaneme tu uvězněné už navždy," potvrdila žena mé obavy. „Pokud přijmeš, tak mě to osvobodí a ty budeš moci vrátit zpět vše, o co jsi přišla."

„Ale pod podmínkou, že budu strážit Multi vesmír," do řekla jsem polohlasem a žena přikývla. „Je to veliká zodpovědnost."

„To ano. Měla jsem stejné možnosti, jako teď ty. Ale byla jsem natolik zaslepená smutkem, že jsem nepřemýšlela nad tím, že mi s tím ostatní kolem mě mohli pomoct. Neudělej stejnou chybu jako já. Prosím."

„Jak mi mohou pomoct? Takovou moc zvládnout nedokážou..."

„Budoucnost vás všech už je pevně daná, ale nemohu prozradit víc. Jen mohu říct, že se to bude týkat celého Multi vesmíru," pousmála se žena a položila mi ruku na rameno. „Amy, jsi silnější než myslíš."

„Tohle říkala máma," podívala jsem se svému druhému já do očí a začala přemýšlet. Porovnávala jsem si všechna pro a proti. Bylo vidět, že žena věděla o čem mluví. Nechtěla, abych udělala stejnou chybu jako ona. Osudy jsou nespravedlivé, ale pouhou odpovědí jsem mohla nyní určit, zda budeme všichni zase žít, ale s velkou zodpovědností v rukou a nebo zůstat v prázdnotě. Bylo to to, co jsem chtěla? Ne. Takhle to nesmělo být. Když nevyzkouším, co je mi nabízeno, budu toho litovat ještě moc dlouho... „Přijímám."

„Děkuji, Amy. Věřím, že se s tím dokážeš poprat jak nejlíp umíš," pousmála se žena a pustila mě. Změnila se v prach a zmizela. Byla osbozena z věčného vězení. Okolí kolem mě se zahalilo bílého světla a v rukou se mi rozzářilo šest barevných světel v barvách kamenů Nekonečna. Mohla jsem nyní použít jejich moc a vše vrátit. Zavřela jsem oči a jen myslela na to, co jsem chtěla vrátit.

**

Už jen pět kapitol do konce