„Slibuješ?"
„Na mou duši," řekl zcela vážně Steve a Lily nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.
„O duši bych raději moc nevtipkovala. Víš jak to dopadlo posledně," zavzpomínala dívka na to, když se její otec obětoval pro kámen duše a život Amber.
„V...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*O pár hodin později - Čas odletu*
„Amy, neměla bys letět. Víš moc dobře v jakým jsi stavu," dohnala mě Lily, když jsem si položila tašku s věcmi do našeho quinjetu. Chápala jsem, že to Lily myslí dobře, ale já nemohla zůstat.
„Lily, tohle všechno je jen kvůli mě. Musím i kdybych nechtěla," otočila jsem se na ni a položila jí ruku na rameno. „Slibuju, že budu v pořádku."
„Nevěřím ti," zamračila se, ale v tu chvíli vešla do letounu i máma s Morgan. Obě si též nesly věci a položily si je k ostatním.
„Jste připravené?" zeptala se nás obou. „Vyrážíme na hromadnou sebevraždu."
„Jako bychom nikdy na nic podobného nešli," pronesla Lily sarkasticky a naštvaná odešla po rampě z letounu. Máma ji jen nechápavě pozorovala a poté se podívala na mě.
„Co to bylo?"
„Jen se bojí toho co nás čeká."
„Potom všem, co se stalo, tak se jí nedivím," povzdechla si máma.
„Neviděly jste Tonyho? Už tu měl dávno být," zeptala se nás Morgan, rozhlížející se kolem sebe, jestli kluka nenajde.
„Potkala jsem ho cestou sem. Říkal, že ještě musí zajít za tátou," odpověděla jsem jí, abych ji uvědomila. Morgan pouze přikývla.
„Počkám ještě venku," řekla, než pomalu opustila quinjet.
**
„Tati, potřeboval jsi něco?" tázal se Tony svého otce, když vešel do jeho pokoje. Spatřil ho sedět na posteli a vyhlížet z okna. Když ale zaslechl hlas svého syna, obrátil se na něj. Bylo vidět, že ho něco trápí.
„Ano, pojď. Posaď se," požádal Steve Tonyho a poukázal na volné místo vedle něj. Tony chvíli váhal, ale nakonec se posadil vedle táty a čekal, co bude následovat. Byl z toho nervózní. „Víš jak jsem říkal, že už mám vybraného svého nástupce..." začal Steve a Tonyho srdce se rozbušilo mnohem víc. „Chci ti něco dát," vydechl Steve a natáhl se vedle sebe k noze postele, kde byl položený štít uložený v černé kulaté brašně. Steve štít zvedl a dal ho do rukou svého syna.
James šokem málem štít upustil, ale naštěstí se tak nestalo. Beze slov pomalu rozepl zip brašny a vytáhl z něj štít svého otce.
„Ne. To nejde-"
„Vem si ho. Pokud je to naposledy, co se dnes vidíme, chci být ten, kdo ti ho předal," trval si Steve na svém a položil synovi ruku na rameno. „Je tvůj."
„Nemůžu vést takhle mocný tým do války. Já... Je mi teprve šestnáct."
„Ale ano, můžeš," Steve se smutně pousmál. Chvíli trvalo, než se na něj James konečně odhodlal podívat. Byl z toho stále nějak mimo, ale už to pomalu zpracovával. „Jsi můj syn a máš to v genech. Kdybych věděl, že to nedokážeš, raději bych si ten štít nechal, než abych ho dal komukoliv jinému."
