„Slibuješ?"
„Na mou duši," řekl zcela vážně Steve a Lily nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.
„O duši bych raději moc nevtipkovala. Víš jak to dopadlo posledně," zavzpomínala dívka na to, když se její otec obětoval pro kámen duše a život Amber.
„V...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z polospánku jsem natáhla ruku před sebe, abych vyhledala postrádané teplo. Loki u mě nebyl, i když jsme spolu předtím usnuli. Zamžourala jsem očima před sebe a na první pohled nepostřehla, že jsem na jiném místě, než jsme byli předtím.
Po bolesti ruky nebyla ani památka, i když jsem ruku měla ovázanou obvazem. Posadila jsem se a pokusila se zjistit, kde se nacházím. Byla jsem na posteli v nějakém staře vypadajícím pokoji. Nábytek, obrazy a další věci vypadaly, jakoby nebyly z naší doby. Zmateně jsem se rozhlédla a spatřila vedle mé postele další, na které spal Loki.
Oddechla jsem si, že tu byl taky a nezmizel jako předtím. Zaměřila jsem se na obvaz, který mi škrtil již zdravou ruku a rozhodla jsem se si ho sundat. Ani jsem přítok nepostřehla, že se otevřely dveře od pokoje a někdo vešel.
„Počkej, nesundavej si ho! Máš tu ruku zlomenou!" promluvila na mě neznámá žena, která vešla do pokoje. Vyděsila jsem se, když mě okřikla a podívala jsem se jejím směrem. Na první pohled mě zaujalo, že byla blondýnka stejně jako já. Modrooká, krátké vlasy na ramena a jemné líčení. Její oblečení bylo, dá se říci, obnošené. Měla na sobě džíny a kostkovanou košili.
Přišla ke mě a začala mi ruku znovu zavazovat. Chtěla jsem něco říct, ale raději jsem mlčela a nevydala ani hlásku. Neznámá jsem ji a ani ji nikdy neviděla. Byla pro mě naprosto cizí a nevěřila jsem jí. Přeci jen kvůli tomu, co se teď venku dělo.
„Našli jsme vás na konci města úplně prochladlé. Vzali jsme vás sem, abyste byli v bezpečí. Snad to nevadí," žena se na mě mile usmála a odtáhla se, jakmile mi ruku zase zavázala. Hodila jsem na ni nedůvěřivý pohled, čehož si okamžitě všimla. Její úsměv zmizel a jen si povzdechla. Do místnosti vešel ale ještě někdo.
Žena se podívala po příchozím. Byl to muž. Vypadal tak na třicet, též blonďák. Oči měl spíše modrozelené, jako má můj táta a vzhledově byl tátovi taky podobný, ale jen trochu. Do toho všeho jeho tvář pokrývalo strniště.
„Matte, vy už jste zpátky?" vydechla žena překvapeně a šla k němu. Pouze jsem ty dva pozorovala a byla připravená na všechno. Byla jsem ochotná nás s Lokim bránit.
„Jo. Další přeživší jsme s tátou už nenašli. Tihle dva byli jediní," obeznámil blonďák ženu a přitom se podíval na mě a Lokiho. V mé tváři se nepohnul ani sval. Nedávala jsem na sobě znát nic, co by ukazovalo strach. „Co jste dělali v tom domě?" muž se rozešel mým směrem a zatvářil se vážně.
„Schovávali se," pípla jsem opatrně a z postele poté slezla. Ale z druhé strany, než byl neznámý. Couvala jsem směrem k Lokimu, až jsem narazila na jeho postel. Málem jsem na něj spadla, což ho probudilo. Otevřel oči a nechápavě si mě prohlédl.
„Co blázníš?!" zeptal se krapet nepříjemně, ale já se tím nenechala odradit. Byla jsem na jeho výkyvy nálad už zvyklá. Jen jsem se trochu posunula, abych mu umožnila výhled na dva neznámé lidi, kteří nás nejspíš zachránili. Loki se zarazil a hned se posadil.
