„Slibuješ?"
„Na mou duši," řekl zcela vážně Steve a Lily nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.
„O duši bych raději moc nevtipkovala. Víš jak to dopadlo posledně," zavzpomínala dívka na to, když se její otec obětoval pro kámen duše a život Amber.
„V...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*O dva měsíce později*
Od doby, co Peter zmizel, nic nebylo jako dřív. S Lily se dalo promluvit jen zřídka, jinak se většinu času všem spíš vyhýbala. Ani náš vztah s Lokim na tom nebyl o nic nejlíp. Za celou dobu jsme na sebe nepromluvili víc než jen pár bezvýznamných vět, které s námi nesouvisely.
Stephen mizel na celé dny a mnohdy i týdny. Nikdo z nás nevěděl kam a navíc se nikomu nezmínil. Byl to Strange. Mnohdy dělal věci, které ostatní nechápali.
Ani já na tom nebyla nejlíp. I přes silnou regeneraci jsem měla žaludek jako na vodě. Vše, co se mi povedlo sníst, šlo často ven a mnohdy jsem proseděla u záchoda celé dny. Sarah i Bruce se nabídli, že mi poskytnou léčbu, ale já odmítla. Nebyla jsem nemocná. Nemohla jsem být. V rámci mojí genetiky to bylo nemožné, tak co se tedy s mým tělem dělo? Mnoho otázek, málo odpovědí.
Procházela jsem se po chodbě a snažila se rozumně přemýšlet. Především nám všem šlo o to sesadit Helu a vrátit naší realitu. Jenže poslední dva měsíce se nic divného nestalo a byl až moc podezřelý klid. Nelíbilo se mi to.
Můj pohled zavadil o dveře pokoje Lily, která opět nevylezla několik dní. Stále měla za dveřmi včerejší večeři, kterou donesla máma. Přistoupila jsem ke dveřím a váhavě natáhla ruku ke dveřím. Zaklepat nebo ne? Otevře mi a nebo mě bude ignorovat jako zbytek lidí, co se s ní pokoušeli doteď komunikovat?
Moje ruka, již sevřená v pěst, opatrně zaklepala. Čekala jsem. Po dlouhé době se ozvaly kroky a také odemykání dveří. Ty se otevřely a v nich stála Lily. Neupravená, kruhy pod očima z neprospaných nocí. Byla bledá a celkově vypadala jako mrtvola. Zmizení Petera ji psychicky hodně poznamenalo. Znamenal pro ni všechno.
„Ahoj," vydechla jsem a pokusila se mírně pousmát. Lily na to nereagovala. Pouze se její pohled zabodl do země, než zase získala odvahu se na mě podívat.
„Ahoj..." zašeptala starší sestra. Skoro jsem ji neslyšela, ale rozpoznat to ještě šlo. Podívala jsem se jí do očí a získala nutkání ji obejmout a už nepustit. Pocítila jsem vinu. Nebýt mě, mohli jsme teď být všichni doma a neřešit apokalypsu s asgardskou bohyní.
„Je mi to moc líto..."
„To je dobrý," řekla Lily a opatrně mě objala. Její reakce mě překvapila, ale přesto jsem ji objala taky. Byla jsem šťastná, že i přesto všechno naše sesterské pouto bylo stále silné. „Prosím. Neříkej ostatním jak teď vypadám. Máma by se zbláznila a táta by mi dal kázání o čistotě." Řekla, když se ode mě odtáhla a vrátila se do svého pokoje. Já ji tiše následovala a zavřela za námi.
