„Slibuješ?"
„Na mou duši," řekl zcela vážně Steve a Lily nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.
„O duši bych raději moc nevtipkovala. Víš jak to dopadlo posledně," zavzpomínala dívka na to, když se její otec obětoval pro kámen duše a život Amber.
„V...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*O dva dny později - New Yorkský hotel*
Stevovi pocity bezmoci a strachu o obě dcery každým dnem zesilovaly. Vnitřně panikařil, i když se před svou manželkou a komandem snažil vypadat sebevědomě. Tušil ale, že mu tato maska dlouho nevydrží a bude muset vymyslet alternativu. Už ani nevěděl jak dlouho byla rodina takto odloučena, ale doufal v to, že se zase brzy shledají.
Seděl v jednom z hotelových pokojů na manželské posteli. Vlastně to ani nebyl ten pokoj, ve kterém byl s Amber ubytovaný. O postel vedle jeho nohou byl opřený jeho štít, který původně předal Buckymu i s jeho hodností, a sdílel s jim tuto tichou chvíli, kdy snad Rogers přemýšlel i nad tím, jak vznikl vesmír. To možná ani ne, ale nechápal spoustu věcí okolo toho. Proč jeho dcera musela dostat na starost takovou převelikou moc, která vymazala polovinu vesmíru a ještě zabila Tonyho Starka?
Vysvětlení hledal úplně všude, ale odpovědi nenalezl. Další věc, co mu kolovala hlavou, byl Bucky. Kam se poděl a proč po sobě zanechal onen štít, který mu Steve dal? Blonďák pevně doufal, že se o štít postará a neodloží ho při první příležitost, co se mu zamane. Muselo se něco stát. O tom si byl Steve naprosto přesvědčený, protože tohle se Buckymu absolutně nepodobalo. Chtěl svého kamaráda najít, ale musel ještě čekat, jelikož nenalezl žádné stopy vedoucí k brunetovi. A Rogerse to štvalo.
Steve znovu, jako už poněkolikáté předtím, vyhlédl z okna dolů na ulici, jakoby tam měl někoho uvidět. Možná jednu ze svých dcer, další parťáky z týmu, nebo nějaké Heliny vojáky. Nebyl si už jistý ničím a přišel si neskutečně oslabený. Několikrát se snažil i přivolat Mjollnir, ale kladivo se doteď neukázalo, takže buď nebyl hoden a nebo kladivo neexistovalo. Byly to obě možnosti, na které voják pokaždé pomyslel. Už nebyl skoro poloviční Bůh, ale zase ten obyčejný voják se zázračným sérem, které ho dostávalo celé roky akorát do problémů.
Proč?
Kladl si tuto otázku po celou dobu a tiše doufal, že mu na ni někdo odpoví. Občas jeho pohled padl i na štít u jeho nohou, který mluvit ani nemohl. Steve ho mnohdy měl za tichého přítele, který si vyslechne všechny jeho problémy a sdílí s ním úplně vše. Ještě aby ne, když s ním byl v každé bitvě. Ať už ve vyhrané, nebo v prohrané.
Vojákovi myšlenky přerušilo zavrzání dveří od pokoje, které někdo otevřel. Rogers se za zvukem dveří otočil a uviděl vejít agentku Carterovou. Ta se na Steva krátce podívala a zavřela za sebou dveře co nejvíc tiše to šlo.
„Jak jsi mě našla?" hlesl blonďák tiše a otočil se čelem zpět k oknu. Peggy se jen pousmála a pomalu se k Rogersovi vydala.
„Na klice od dveří není prach," poznamenala brunetka a postavila se vedle postele. Steve pár vteřin na to odtáhl pohled od okna a podíval se na agentku, která ho bedlivě sledovala svýma oříškovýma očima.
