„Slibuješ?"
„Na mou duši," řekl zcela vážně Steve a Lily nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.
„O duši bych raději moc nevtipkovala. Víš jak to dopadlo posledně," zavzpomínala dívka na to, když se její otec obětoval pro kámen duše a život Amber.
„V...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*Mezitím - Wakanda*
Čekání bylo opravdu dlouhé. Od odletu ostatních uběhlo bezmála několik hodin. Přicházely k tomu i starosti a strach, jestli se něco nepokazilo. Stát se mohlo opravdu cokoliv, protože už takhle byla realita dostatečně zrádná a nedalo se nic předvídat.
V paláci zbylo jen pár služek a sluhů a další, co neuměli bojovat. Jinak tam byl naprostý klid, který by Steve jindy pochvaloval, ale nyní z toho byl spíš neklidný.
Volný čas trávil tím, že se učil správně pohybovat s vozíkem po prostorách budovy, aniž by někomu překážel a pokoušel se nemyslet na nejhorší.
Jenže za nějakou dobu mu na náramku, který dostal předtím od Starka, zaznělo upozornění, aby se dostavil zpět do laboratoře s tím, že s ním potřebuje Tony hovořit.
Proto Rogersovi nezbývalo nic jiného, než podniknout dlouhou cestu zpět do budovy, kterou před pár hodinami opustil.
**
„No konečně! Už jsem myslel, že po tobě budu muset vyhlásit pátrání," zaradoval se Tony, když uviděl ve vchodu svého kolegu.
„Hele! Víš jak na tom jsem. Nejsem už tak rychlý, jako předtím," protočil Steve očima. „Co se děje tak důležitého, žes mi to nemohl říct na dálku?"
„Už dorazili do New Yorku."
„Ale to je dobře, ne?" Steve prve nechápal a přijel blíž k Tonymu pracovnímu prostoru. Čekal, co ze Starka vypadne dál.
„Tvoje dráha polovička si řekla, že zaklepe Hele na dveře."
„Moment... Cože?"
„Šla sama do jejího, původně mýho, obydlí," vysvětlil Tony nespokojeným tónem, protože doteď neskousl, že si Hela udělala z jeho monumentu sídlo.
„To neudělala. Určitě ne," odmítal to Steve připustit. Nechtěl věřit tomu, že by jeho žena šla takhle riskovat, když Hela mohla udělat úplně cokoliv. Nedalo se předvídat, co se jí odehrává v hlavě a co by mohla provést dalšího. Byli tak ve velké nevýhodě.
„Tak pravděpodobně svou manželku neznáš tak dobře," pokrčil Tony rameny.
„Nejspíš jednala v afektu... Je ve velkém nebezpečí. Musím za ní!" řekl Steve rozhodně s pokusem vstát z invalidního vozíku, ale jak byla očekáváno, nepovedlo se mu to. Možná se zapřel rukama, ale mohl se sotva o pár centimetrů, než zadkem spadl zpátky na křeslo vozíku.
„Hej hej. Pomalu, vojáku," pokrčil Tony obočí. „S tímhle způsobem dopravy dojedeš do New Yorku nejdřív za dvě stě let."
„Máš snad lepší nápad?"
„Že se ptáš. Já mám vždycky nejlepší záložní plány," uculil se Tony hrdě. „A vím jak tě postavit zpět na nohy."
