𐌉 ᥒ𝑒𝑒ᑯ ყ𝘰𝑢⁵ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁵〕

33.

Lily hned časně po ránu seděla v bývalé společenské místnosti a s hrnkem kávy seděla u okna vyhlížející okolí za nim. Celou noc toho moc nenapsala i přesto, že měla u sebe Petera, který ji ve spánku objímal. Když ale kolem sedmé ráno nemohla dospat, vstala a udělala si kávu, kterou nalezla v rozpadlé kuchyňce. Elektřina naštěstí na základně pořád fungovala, i když to na to úplně nevypadalo.

Dívka zároveň přemýšlela nad ostatními a jak se jim daří. Nikdy o ostatní neměla větší strach, než teď a to měla hodně příležitostí. Možná to bylo tím, že se nacházeli v jiné realitě a mohl tu umřít kdokoliv. Jen se bála, že se to odrazí i v návratu do jejich reality a vše se stane doopravdy.

Ani si nevšimla příchozí Romanoffové, která též zpočátku o dívce nevěděla. Až poté si ji všimla, jak seděla mlčky u okna a popíjela ranní kávu. Natasha na sebe neupozorňovala. Pouze se mlčky vydala k fialovovlasé dívce a posadila se naproti ní. Nedělala žádné prudké pohyby, ani gesta, aby Lily nevyděsila.

Lily ji ale slyšela přicházet a pouze na pár vteřin odvrátila svůj zrak od okna, aby se podívala na rusovlasou agentku. Naprosto bez zájmu se její pohled stočil zpět na tiché okolí za oknem.

Ruska tiše vydechla a přitom hledala vhodná slova pro zahájení už takhle tiché konverzace. Měla o Lily starosti už od první chvíle, kdy ji poznala. Měla ji opravdu ráda a i přes veškeré nevhodné poznámky, které Lily často utrousila, stále v ní viděla tu malou vyděšenou holku, kterou zachránili před Hydrou.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se dívky s velkou opatrností. Nemohla vědět co teď Lily kolovalo v hlavě a o to víc si dávala pozor na to, jaká vybrat slova.

„Nad vším," odpověděla jí Lily tónem, v němž nebylo znát, zda je smutná, veselá, nebo naštvaná. Naprosto bez emocí.

„Před dvěma týdny. Při poslední misi... Ztratili jsme spojení s Jamesem. Nevíme kde je a ani se neozývá. Máme strach, že ho Hela dostala," svěřila se jí Natasha se svým dlouhodobým trápením a pokusila se získat si Lilyinu plnou pozornost. Což se jí i povedlo. Podíval se na ni pár modrozelených očí, ve kterých rozpoznávala oči jejího otce. „Tuším jak ti je a nesnažím se tě přemlouvat k tomu, aby ses okamžitě vzpamatovala, protože to je nemožné. Ale zjistila jsem, že když si o tom promluvíš s někým dalším, ta tíha na prsou z tebe opadne."

„Nevím, jestli o tom lze normálně mluvit," Lily zavrtěla hlavou v nesouhlas a přitom na chvíli zavřela oči. Pak je zase otevřela a znovu se podívala na ruskou agentku přímo před ní. Věděla, že jí chtěla Natasha pomoci a velice si toho vážila, ale byla z toho všeho tak moc v šoku, že nevěděla kde začít.

„Můžeš to aspoň zkusit," Natasha se smutně pousmála a natáhla se k jedné z Lilyiných rukou. Tu následně pevně stiskla, zatímco Lily v druhé ruce stále držela hrnek s nedopitou kávou. Ta se hluboce nadechla a vydechla. Přemýšlela kde začít, protože to pro ni nebylo ani trochu jednoduché. Jenže kdyby to teď řekla nahlas, všichni by řekli totéž. Nikdo to teď neměl ani trochu jednoduché.

„Pocítilas někdy, že jsi pro tým zbytečná?" hlesla tiše Lily a váhala, zda se dál Natashe dívat do očí. Tohle téma pro ni bylo opravdu těžké a nejednou se takto cítila. Nat to samozřejmě zaskočilo.

„Cítila jsem se takhle předtím, než mě našel Clint. Pak se mi ale změnil život od základů..."

„Já vyrostla v Hydře a pak jste mě našli vy. Nikomu jsem nedůvěřovala a byla jsem vyděšená," řekla Lily a napila se z hrnku už skoro studené kávy. Hrnek následně odložila na okenní parapet a začala si prohlížet ruce. V jedné ruce se objevila voda a v druhé plamínky ohně. Ale obojí bylo neškodné pro okolí, dokud to dívka držela pod kontrolou. „Tohle mi Hydra zanechala. Nechtěla jsem to, ale přesto to dokážu ovládat. Nikdy jsem neměla naději být normální."

„Ty jsi normální, Lily," pokusila se ji Natasha přesvědčit. „Jen výjimečná..."

„Moje sestra je výjimečná, ale já... Já jsem jen nepovedený pokus," podívala se Lily se sklíčeným pohledem na agentku a snažila se zadržet příval slz v jejích očích, ale selhala. Během pár vteřin jí po tváři steklo pár neposedných kapek. Lily na sebe byla naštvaná, že na sobě dala vidět svou slabost. Plamínky i voda v jejích rukou zmizeli jako pára nad hrncem.

„Myslela jsem, že ses přes to za ty roky už přenesla," šeptla Nat a opatrně dívku objala. Rogersová se nebránila a položila hlavu na její rameno. Chvíli jí trvalo, než našla chuť odpovědět. Nechtěla mluvit skrz vzlykot, přes který by jí nebylo rozumět. Dávala si na čas, přičemž ji agentka hladila po zádech a dodávala jí pocit bezpečí.

„Už mi není patnáct," hlesla Lily a ještě víc sevřela Natashu v objetí, které jí opětovala. „A ne. Nepřenesla."

„Klidně si pobreč. Je to lidské," rusovláska se pokusila o náznak úsměvu a trochu se od Lily odtáhla, aby se jí mohla podívat do očí. Lily to nijak nekomentovala a nechala volně stékat slané slzy po tváři. Pouze přikývla místo odpovědi a znovu se nechala od Natashy k sobě přitisknout. Položila hlavu na její rameno a tiše vzlykla. Neskutečně se jí ulevilo a Natasha jí chtěla být oporou. Pohladila dívku po fialových vlasech a mlčela. Tušila, že uklidňující slova by na místě nebyla účinná.