Mafia

~44~

Nemohla jsem se hnout. Eric zlostně koukal na monitor, který mu ukazoval dvě už větší skvrny a nemusel by být žádný velký inteligentní člověk, aby poznal, že se jedná o dvojčata.

,,Děláš si ze mě prdel?!"Eric se opravdu naštval. Takového jsem ho nikdy nezažila a to byl naštvaný každou chvíli.

Šel z něj strach nových rozměrů. Oči měl tmavý, podlitý krvý. Na krku mu vystoupla žíla, která se táhla od ucha až pod košili.

Byl vážně nasraný.

,,Vidím dobře?! Dvojčata?!"zařval, Coolio sebou trhl a já se instinktivně stáhla do rohu.

,,Ericu, klid... Eh, překvapení!"nervózně se zasmál a vstal. ,,Měl bys být rád... Dvojité štěstí."poplácal Erica po rameni, ten se na něj naštvaně podíval a odhodil Cooliovu ruku.

,,Nesahej na mě, Coolio. Kdyby jsme nebyli přátelé, už bych tě dávno zabil jen za to, že balíš tuhle couru. Vlastně... Ne, je mi to jedno. Zabiju tě za tu lež a tajnosti. Chceš se ji dostat pod sukni, že?"Eric se na něj otočil a mluvil klidně, ale pevně. ,,Ericu-",,Tak chceš kurva?!"další řev. Coolio odstoupil stranou a podíval se na mě.

V očích měl bezmoc, nemůže mi pomoc. I kdyby byli největší přátelé, proč se starat o nějakou couru, když ho může zabít, že? Coura... To jsem já. Mé nové já.

,,Ty pojď se mnou, nebo tě zabiju tady. Dělej kurva!"otočil se na mě a já přestala dýchat. Zabije mě?!

Začala jsem plakat, slzy už jsem nedokázala udržet. Proč vlastně? Nejsem žádná hrdinka. Pořád jen brečím, je na mně tolikrát vidět, jak slabá jsem.

Byla jsem přesvědčená, že mě zabije. Byl nehorázně vytočený, nikdy jsem ho takto nezažila. Ale zároveň jsem chtěla zemřít, protože by to pro mě bylo vysvobození. Cítila jsem, že konečně budu volná. Byla jsem připravená, ale zároveň jsem se šíleně bála.

,,Ericu-" ,,Drž hubu. Drž hubu ti říkám, nebo ti useknu jazyk. Měl jsem kurva trpělivost, ale s tím je teď konec. Zavřu tě někam, kde mě nebudeš tak prudit. Tam na ty své sračky budeš mít času dost!" ,,Pojďme si promluvit jako dva rozumní lidi, prosím." ,,Rozumní?! Ty postrádáš všechen rozum, chováš se jako bez mozku. Mýlím se snad?! Kdo by s mozkem udělal tohle? Čím sis pomohla, hm?! Akorát je to horší, za to si můžeš sama. Hnusíš se mi."zatínal ruku v pěst, kopl do stolečku a z něj spadaly všechny zkumavky, které se roztříštily na milion malých kousíčků přesně jako teď moje duše. Bylo mi opravdu psychicky zle.

,,Ericu, teď hlavně mysli na dítě... Teda děti. Nesmíš ji stresovat." ,,Ty drž hubu, nebo si tě pověsím nad krb. Stálo to aspoň za to?! Užil sis? Seš fakt kretén." ,,Já s ní nic neměl. Chtěl jsem, je to krásná žena, ale nic jsem s ní neměl. Ericu... Rozmysli si, co uděláš. Je to chytrá a hodná holka, zaslouží si víc. Divíš se jí, že ti lhala? Já být jí, tak dělám to samé. Dvojčata nejsou prdel, ale ona je silná a společně to zvládnete, jen se teď musíš uklidnit a všechno bude dobré. Jde jen o emoční spojení, na které nějak musíte přijít, aby vaše děti měly zázemí a krásný domov." ,,Děkuju za krásnou přednášku, Coolio, ale tu si nech pro nějaký nestabilně funkční rodiny, který to dítě chtěly a neměly dva fagany jen pro výměnný obchod. Na nás se nějaké krásné zázemí a další sračky fakt nevztahují. U ní dokážu projevit jen jednu emoci - zlost. A to fakt nevím, Coolio, poradíš mi? Je to láska? Já bych řekl, že ne."vysmál se mu, choval se jako pravý psychopat.

Coolio mlčel, věděl to. Přes Erica nebude cesta, jeho vůle je opravdu pevná... A vzteklost u něj je ta hlavní emoce, nemůžu riskovat.

Bez jediného dalšího slova mě Eric chytil, pevně stiskl paži a vláčel mě nahoru po schodech. Ruka se mi začala odkrvovat a na můj řev nereagoval. Chladně mě táhl chodbou zpět do ložnici, kde mě kopnul na postel a zamknul.

Zamknul.

On... Zamknul.

Nikdy jsem tu s ním nebyla zamknutá. Polil mě ledový pot.

,,Ericu... Prosím."mlčel, já plakala. Najednou se mi umírat nechtělo. ,,Prosím, nedělejte to. Prosím vás."přešla jsem znovu na vykání, srdce mi bylo jako splašené. Cítila jsem, jak mi mlátí zběsile do hrudi.

,,Já už to nikdy neudělám, prosím. Nikdy už vám nebudu lhát, vždy vám budu říkat vše. Můžete tam teď chodit se mnou a-a ještě budu mít-my budeme mít- dvě děti. To je krásný, ne?"hysterčila jsem.

Co když z toho strachu a stresu potratím?

,,Já vás prosím..."přes všechny ty vzlyky jsem ani nemohla mluvit.

Eric stále mlčel, stál u dveří zády ke mně. Neviděla jsem mu do tváře, šíleně jsem se bála a třásla jsem se. Vypadalo to, jakoby přemýšlel, co udělá. Jakoby zvažoval své možnosti.

A pak se konečně pohnul. Instinktivně jsem se stáhla dozadu, držela jsem si své bříško a hladila ho. Nechtěla jsem, aby zemřely. Moje děti mají právo na život stejně jako všechny ostatní. Stejně jako já.

Eric se pomalu přibližoval, sledoval mě. Díval se mi hluboko do očí a mračil se. Vztek v něm vřel, cítila jsem to.

A najednou si prostě jen lehnul, hluboce vydechl a stáhl mě k sobě. Hlavu si zabořil do mých zad a hluboce dýchal.

,,Sereš mě."pronesl po chvíli ticha a obmotal kolem mého břicha ruku. ,,Všichni tři."dodal.

Byla jsem v křeči, nerozuměla jsem tomu a pořád jsem se třásla strachy. Nikdy nebude existovat znovu někdo jako Eric - tak nevyzpytatelný.

                                   ~~~
Si ze mě děláš prdel :D další kapitola po dvou měsících. To je masakr. Všem se za to omlouvám, tak aspoň tu máte nějakou tu slaďárnu. Ale na to si nezvykejte :D. Love ya

Nananananana naaa- Byl jsem rakeťák, velkeeeej rakeťaaak 🐢

Nananananana naaa