Mafia

~46~

Klementina koukala do země, jako kdyby se rozmýšlela, jestli mi to má povědět nebo ne. Nakonec se ke mně však naklonila a mírně se na mě usmála. 

,,S Ericovou matkou jsem byla kamarádka dlouho předtím, než se Eric narodil. Mezi ní a Dmitrym to bylo jiné než u vás. Byla to láska na první pohled. Zamiloval se do ní při ,,pracovní" cestě.  Zrovna procházeli ulice Kuby, když potkal Alejandru. Je to zvláštní, ale trochu mi ji připomínáš, tak jako Eric Dmitryho. Dmitry se narodil do bohaté rodiny, už tehdy byl tenhle byznys rozjetý a nebyla to novinka. Jsou tu desítky generací Becketů. Čistokrevných. Až do té doby, než se narodil Eric. Nebyl přijmut do rodiny, neboť i jeho matku odmítali. Jediný, kdo při nich stál, jsem byla já. Eric si musel projít peklem. Byl tvrdě vychováván svým otcem a o to víc i svým dědečkem. Nezažil lásku, kterou by si zasloužil, protože mu matka zemřela při tragické nehodě nedaleko Moskvy ještě když byl hodně malý. Teda... Měla to být údajně nehoda, ale všechno ukazovalo na přestřižené brzdy. Při jedné z hádek se otec Dmitryho přiznal, že ji nechal zabít a nelituje toho. Eric to všechno slyšel, uzavřel se do sebe a místo pomoci, kterou mu měli nabídnout, byl poslán do výchovného tábora pro budoucí vojáky ve složkách jako je Specnaz a podobně. Když se vrátil, bylo mu sotva patnáct. Od té doby jen násilí, krev, bolest a strach. Byl brán na akce, při kterých byl častokrát těžce raněný, ale nikdy neprojevil žádnou emoci. Byl a je chladný jako kus ledu. Viděl tolik lidí umírat včetně své rodiny, proto je takový, jaký je. Nemůžeš od něj očekávat něco, co sám nezná. Nikdy mu nikdo neřekl, že ho má rád, nebo že je na něj hrdý. Nikdy nezažil teplo a lásku domova, protože žádný neměl. Je chladný, protože musí. Má v sobě hodně bolesti, která ho trhá na kusy, ale nedokáže dát nic najevo. Nikdy neprojeví lásku ani tobě, ani svému dítěti." při poslední větě jsem dala volný přístup svým dlouho zadržovaným slzám. Šokovalo mě, čím si musel projít a šokovalo mě i potvrzení mých myšlenek, i když už jsem dávno věděla, že přes Erica šťastný život nevede.

Nevěděla jsem, co na to povědět, jen jsem se tiskla více do kabátu a plakala do něj. Všechny ty hormony a těhotenský blbosti mě dělají zatraceně citlivou. 

,,Víš... Nevyčítej mu nic, co dělá. Je to tyran, ale ne dobrovolně." hleděla mi do očí a snažila se mě pohledem uklidnit. Nechtěla jsem plakat, ale chtěla jsem domů. Chtěla jsem pryč od všech těch lidí, co jsou tady. Chtěla jsem své děti vychovat sama. Bez násilí a krve, které je tu čeká. Byla jsem v tu stejnou dobu i plná vzteku, protože mi říkala, ať se nezlobím na někoho, kdo se ani nepokouší milovat. Proč to tedy bojkotuje, když by to sám chtěl zažít? Proč?

Nechtěla jsem ji na to odpovídat. Na nic jsem jí nechtěla odpovídat, protože jsem nenacházela slova. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se mu chtěla vysmát, jak moc ironické to všechno je.

Sama jsem vyrůstala téměř bez matky, protože byla neustále na cestách, všechno se mi snažili vynahradit bratři, i když to nebylo ono a otec... Otec zmizel. Vše jsem ale zvládla i po smrti bratrů a nestal se ze mě maniak jako Eric. Chápu, neprožila jsem si to, co on, ale nikdy bych se nesnažila zabít moje děti, jen proto, že je jiného pohlaví, než se mi hodí. Naprosto absurdní!!

Klementina mě vzala za ruku a dovedla mě dovnitř. Cestou pronesla, že je venku chladno, že si dáme horký čaj, ale já jsem měla náladu chladnější než počasí. Nedokázala jsem ji však nijak vzdorovat, sklopila jsem hlavu a jen si sedla do křesla. Přijmula jsem odporně hořký čaj a napila se.

Seděli jsme v jednotném tichu, dokud nedorazil Eric a s podivením si usedl k nám. Krvácel.

Obě jsme se vyděsily, já spíše ale z podlého pocitu, který jsem cítila, když jsem viděla košili prosáklou krví. V duchu jsem se usmívala, přála jsem mu všechny bolesti světa. Tohle místo mě neskutečně měnilo. Nikdy bych si nepomyslela, že bych mohla projevit jen sebemenší radost nad bolestí... A dnes...

Dávno mě opustila myšlenka, že bych si mohla vtlouct do hlavy Stockholmský syndrom, abych si zajistila aspoň trošku lásky a naděje. Teď mám v hlavě jen nenávist a pohrdání.

Klementina vyváděla, volala doktory, volala Coolia. Při mém neštěstí se Eric bavil, věděl, že je to jen škrábnutí a chtěl vidět naši reakci. Já sama hrála vyděšenou a nešťastnou, hormony zapracovaly na slzách a za svůj výstup bych si zasloužila Oskara.

Když Klementina odvedla Erica ke Cooliovi, zůstala jsem sama v kuchyni. Stírala jsem si falešné slzy a usmívala se do hrníčku. Nebyl to úsměv ze štěstí, byl to úsměv ze zoufalství. Myslím, že jsem se už zbláznila. Potřebovala jsem nějaký impulz, abych se odsud dostala a když do kuchyně vtrhla Nina a řekla ty dvě slova, můj tep vyletěl na dvě stě.

,,Dneska utečeme."

==================================

Okey, tak jsem po dlouhé době zpět. Tohle je odpad století, ale musím se zase dostat do formy.

Děkuju všem, kteří to vydrželi a zůstali ❤