Mafia

~22~

Oči mě řezaly, chtěla jsem tak moc aspoň na chvilku zaspat, ale neměla jsem tu jistotu, že bych se už ve tři ráno probudila.

Ležela jsem, bylo za pět minut třičtvrtě na tři a já měla oči jako baterky. Každou chvilkou jsem sledovala budík na Ericově straně, přemítala jsem, jak svůj plán uskutečním a jak to pak vysvětlím Ericovi.

Když bylo třičtvrtě na tři, vyskočila jsem na nohy a pomalou chůzí jsem se vydala dolů směrem ke kuchyni.

,,Slečno, co tu děláte?!"zvolal na mě jeden z bodyguardů, které jsem potkala okamžitě, když jsem vyšla na chodbu.

,,Jdu do kuchyně. Mám hrozný hlad, neměla jsem oběd a večeře mi nestačila. Brzy se vrátím, nemusíte se bát."usmála jsem se na něj, on se zamračil a přešel ke mně.

,,Slečno, jestliže se snažíte-"přerušila jsem jeho lámanou angličtinu a nevinně zamrkala. ,,Pane, vypadám, jako bych chtěla utíkat?"ukázala jsem na župan, pod kterým jsem skrývala tenké pyžamko.

Nedávno mě Eric varoval, abych si brala nějaké vhodné věci na sebe, když vycházím bez něj z pokoje ven. Jeho muže to prý až moc láká, nesoustředí se na práci a mohli by mít černé myšlenky, které by mi mohly ublížit a on by mi nedokázal pomoci, když by spal... To, co mu patří, může vidět jen on-jak sám řekl.

Ironicky jsem se uchechtla, když jsem si na to vzpomněla a znovu se zadívala na toho Rusáka.

,,No, to ne, slečno."zakroutil hlavou a já přikývla. ,,Tak vidíte. Navíc, ani nevím, kde tady nějaký východ je. Pokud tu vůbec je..."řekla jsem a zbrkle jsem ho tam nechala stát, ztrácela jsem čas, nenahraditelný čas a já ho potřebovala nahnat.

V každém koutě stál nějaký muž, utíkat by tedy bylo až moc nápadné a tak jsem šla rychlou chůzí.

Opravdu jsem nevěděla, jak Ericovi vysvětlím, co jsem dělala ve služebnickém křídle a celkově ve tři ráno po domě.

Jenže to teď byl můj nejmenší problém. Nemohla jsem totiž najít garáž.

Nevěděla jsem, kde nějaká garáž je a tak jsem zoufale otevírala každé dveře, které mi přišly pod ruku.

Když už jsem ztrácela naději, našla jsem schody, které se točily dolů a já se po nich vydala. Ocitla jsem se v garáži.

Okamžitě jsem se podle instrukcí rozešla hlouběji dolů, kde jsem narazila na tři chodby, jak popisovala ta dívka.

Levá chodba byla ta správná, rozešla jsem se do ní a začala utíkat. Podle mých výpočtů by mělo být za chvíli tři hodiny, v tu dobu bych mohla sebrat pod kobercem papír a Eric tak nebude mít ponětí, co jsem tu dělala a já budu mít menší šanci, že mě za to nezabije... Menší, ale přeci aspoň trochu.

Není možné, abych prošla bez povšimnutí, vždycky tady bude něco, co mé plány zkazí, ale už jsem byla daleko na to, abych se vrátila a zůstala tu navždy.

A když se před mým zorným polem objevil draze vypadající a ručně šitý koberec, věděla jsem, že to je ten, kterého hledám.

,,Takže pod levým rohem."zašeptala jsem si sama pro sebe a rozhlédla se.

No jo... Ale jaký levý roh myslela? Ten vepředu, nebo ten vzadu? Ten z pravé strany ze šířky, nebo ten z levé strany ze šířky?

Když jsem vzhlédla k jedné z kamer, právě přestala červeně blikat a já se rychle rozběhla ke koberci.

Tak teď a nebo nikdy!

Rychle jsem prohledala všechny rohy koberce, ten poslední skrýval lísteček a já ho čapla do ruky, než jsem se rozběhla na místo, kam jsem měla jít.

Běžela jsem jako o závod, okamžitě, když jsem našla koupelnu, jsem do ní zapadla a zamkla na dva západy.

Šmátrala jsem po zdi rukou, než jsem našla vypínač a celá místnost se mi odhalila.

Trochu se mi zadrhl dech, byla tu zima a špína, žádné okno a místnost byla plesnivá... Byla to koupelna ve sklepě.

Otřepala jsem se, chlad se mi zakousl do mé rozpálené pokožky a nepříjemné prostředí tomu ještě nahrávalo, abych se tu bála.

Raději jsem pohlédla na papírek, který jsem si rozbalila a začetla se do něj.

,,2.20/27
3.27/48
3.28/72,..."

Když jsem se podívala na všechna ta čísla, udělalo se mi zle. Vůbec jsem tomu nerozuměla, bylo to naprosto složité a pro mě úplná španělská vesnice.

Polykala jsem slzy, snažila se nepanikařit a opatrně jsem si sedla na špinavou rohožku. Vedle záchodu ležely časopisy, jeden jsem vzala a rychle proletěla pár stránek.

S hrůzou jsem zjistila, že je to v azbuce a naplno jsem se rozbrečela.

Z ruštiny jsem si nic moc nepamatovala, nešla mi a i když jsem se snažila, nikdy jsem z ní neměla dobré známky.

Když jsem se trochu uklidnila, podle čísel jsem otevřela danou stránku a hledala jsem první slovo.

Byla to hra s časem a slovy, musela jsem přidat a se svou mizernou ruštinou jsem do půl hodiny složila pár vět.

,,Takže... Měsíc nebude, čekání na to, zeď , výška 27, zvládnout ne, Eric, šaty..."četla jsem vše nahlas, co jsem dokázala přeložit a složila hlavu do dlaní.

,,Tak klid, Penny... Přemýšlej."promlouvala jsem sama se sebou a setřela další slzy. Cítila jsem zoufalství, přišlo mi, že je tohle konec... Že už to dál nepůjde.

,,Měsíc nebude... Co to je? Možná že měsíc mám počkat..."přemýšlela jsem šeptem a zamýšleně sledovala kapající kohoutek.

,,Čekání na to... Čekání na co? Na Erica? To ne... Možná na tu správnou chvíli... Jo, měsíc nebude, protože se bude čekat na správnou chvíli. Zeď a výška dvacet sedm metrů. Budu přelézat zeď? Proč zeď?! Zvládnout ne... Nezvládnout. Jenže... Co znamenají ty šaty? Eric mi dá šaty?"

Nevěděla jsem, co tím myslí... A byla jsem tak rozzuřená. Nina to dělala čím dál těžší, snad se tím bavila... Ale chápala jsem, že to není hra jako cesta k pokladu. Tohle je brutální a zvracená hra s mafií a přežitím.

~~~~
Ufff, omluvám se za mou malou aktivitu, neměla jsem dost času na psaní :/, ale všem moc děkuji za krásné ohlasy O:)

Snad se líbí <3