Mafia

~47~

V pokoji jsem si balila to nejvíc potřebné, vše jsem jinak měla připravené. Ruce se mi klepaly strachem a adrenalinem. Nedokázala jsem pochopit, že ten den právě nastal. Měla jsem neskutečný strach, ale věděla jsem, že dnes nebo nikdy. A já byla jen pro tu první možnost.

Nina mi pomáhala balit, všechno jsme v rychlosti složily do menšího batohu, který jsme nesměly mít tak těžký a ve spěchu jsem přemýšlela, co všechno budu potřebovat a kam půjdu.

Od doby, co jsem seděla dole s čajem, to šlo ráz na ráz. Erica odvedli, on pak sjednal schůzi a to pro nás byla zelená. Jako ve snách jsem vyletěla chody nahoru, i když jsem se snažila o nenápadnost a už jsem se viděla někde daleko od tohohle sídla.

Večer mi Nina vysvětlovala plán. Utečeme po půlnoci, to sem mají najíždět muži z okolí.

,,Musíme se dostat přes ochranku, ale té dneska bude málo. Čekala jsem na tuhle příležitost strašně dlouho a dnes nastala, nesmíme chybovat. Kolem jedenácté sem mají přijíždět posily pro Erica, bude to nebezpečné, ale brána se nám pak nechá vždy otevřená na dvacet sekund, než projede další auto, nebo než se zavře. Musíme se proplížit kolem dvoumetrové cihlové zdi až k hlavní bráně, kde pak vyčkáme na příležitost. Není šance se tam ani škrtnout o auto, nemusíš se bát, brána je dost velká i pro obrněný vůz. Není bez šance, že si nás nevšimnou utíkat, takže budeme muset jednat rychle, než zalarmují ostatní. Je to jen otázka času. Sarah je dneska nemocná, vezmeš si její oblečení a tím se dostaneme přes ochranku vevnitř. Není tu žádný mrtvý bod, takže venku to bude útěk na život a na smrt, rozumíš?? Riskujeme všechno, navíc ty to budeš mít těžký, ale kousek za sídlem v lese na nás bude čekat Ben, ten se o nás postará a zaveze nás do úkrytu. Pak už se jen zbavíme auta a jsou pro nás připravené maskovací potřeby. Budou z nás černovlásky."chrlila na mě všechny informace, já se snažila vstřebávat a přikyvovala jsem jako blázen.

Hlava se mi motala a i když se uvnitř topilo, třásla jsem se.

,,Penny, tohle je důležité. Z venku k bráně je to padesát metrů, než zjistí, že je tam někdo, tak to trvá zhruba dvanáct sekund- neptej se, jak to vím- takže musíme k bráně proběhnout za méně než dvanáct sekund, což není možný a obzvlášť s tvým stavem, takže jsem zaúkolovala Meredith, která sice nic netuší, ale pár sekund nám díky jejímu rozrušení přihodí. Budu doufat, že se jí potom nic nestane a vím, je to podlé, ale teď je tady vážně otázka my nebo ona."Ninu jsem teď nedokázala ani poznat. Šla přes mrtvoly a to doslova.

Pokud zjistí, že chudák holka s tímhle má aspoň trochu něco společného, tak bude trpět a to hodně. A ta představa se mi nelíbila, ale v tomhle měla Nina pravdu. Buďto my nebo ona.

Čekaly jsme. Čekaly jsme snad hodiny, než byla skoro půlnoc. Neustále jsme si opakovaly plán, Nina se mě snažila uklidnit, ale sama byla s nervy na drát.

Musela jsem se sama uklidňovat, však bych tu mohla porodit. S tím jsme však musely počítat.

S čím jsme však nepočítaly byla Klementina.

Klepání se ozvalo s úderem půlnoci a ona se vecpala do pokoje. Na šatech měla krev a starost ve tváři.

,,Proč ještě nespíš??"podívala se na mě. Byla jsem zahalená peřinou, na sobě jsem totiž měla boty a mikinu Sarah. Nebylo to oblečení na dlouhé pobíhání lesem, ale na přejití to muselo stačit.

,,Teď jsem chtěla jít spát, jsem hrozně unavená. Nina mi dávala čaj."jedno jsem uznat musela. S adrenalinem jsem lhát uměla.

Klementina si projela pokoj očima s nadějí, že najde hrneček. Našla ho, ale patřil Ericovi. Nechal si ho tady tři dny zpátky, ještě v něm měl stále kafe.

,,Tak já nebudu rušit, taky půjdu spát. A ta krev, kdyby tě zajímala..."ukázala na krev na šatech, ,,Je tvého muže. Ale strachovat se nemusíš, je zase ve formě."ušklíbla se, přívětivost zmizela a zaklapla za sebou dveře.

Nina zanadávala. Máme zpoždění.

Z venku šly slyšet hlasy, Nina okamžitě vystřelila k oknu a zavrčela.

,,Sakra, musíme jít. Už jsou tady."ukázala na okna a pomohla mi vstávat.

Věděla jsem, že nedokážu utíkat a nevím, jak před ochrankou protáhnu své velké břicho v domění, že jsem Sarah, ta hubená jako párátko... Najednou bylo všechno zase nereálné.

Ale nemohla jsem se vzdát.

Nina vzala batoh na záda a hrnula se ke dveřím. Snažila jsem se držet svůj dech v normálním stavu, ale nedokázala jsem to.

Adrenalin se mi zakousával hluboko do žil, krev mi proudila třikrát rychleji a nohy se mi podlamovaly.

Je to tady. Ono je to pravdu tady.

Nina mě opatrně pomohla přes schody, potkaly jsme jen dva muže a ti neměli ponětí, o co jde. V ruce drželi flašky a snažili se zorientovat.

Šly jsme dál, všechno tedy probíhalo podle plánu, i když pozdě. Podle Niny zrovna teď Meredith zabavovala ochranku u kamer, stále nevím tedy jak a měly jsme už jen pár vteřin na to se nepozorovaně vplížit k hlavní bráně.

,,Kam jít?"ukázal na nás u vchodu muž. ,,Venku si Penelope zapomněla knihu, dojdeme pro ni, když teď spí."Nina předpokládala úplně všechno, byla připravená na cokoliv. ,,Da."kývl a otevřel nám.

Proklouzly jsme ven. Fajn, tohle je za námi. Nedokázala jsem se ubránit nadšenému ale tichému písknutí, ale věděla jsem, že to nejtěžší teď teprve čeká.

Okamžitě jsme se rozešly ke zdi, ta nás čekala padesát metrů od sídla a já jsem se snažila udržet krok. Všechno pro mě bylo tak namáhavé. Bolela mě záda, chtělo se mi řvát bolestí, ale pro jednou jsem musela ukázat svou silnou stránku.

Tohle sídlo je obestaveno jako nedobytný hrad s hradbami, muselo to jít jen přes hlavní bránu a ta byla teď otevřena.

Nemůžu tomu uvěřit, ono se to fakt děje.

Stály jsme teď přilepené u zdi hned vedle brány a vyčkávaly, až kolem projede auto a my budeme moci vyběhnout. Teď začínala pořádná sranda.

Šlo to až podezřele hladce...

,,Stůjte!!"ozvalo se nám za zády a hned na to se spustil hlasitý poplach.

<><><><><>

Ano, tomu se říká týrání. Za tak dlouho tak krátká kapitola a ještě to useknu v tom nejlepším.

Ale stejně Vás miluju <3

Chrlila jsem to tady za sebe mezi přestávkami na brigádě, makám každý den, nestíhám regeneraci a tak si to nahrazuji reggae, stěžuji si a jsem prostě jen líná. Však mě znáte :D