Mafia

~16~

,,Posloucháš mě, Penelope?" ,,Cože?"probudil mě z přemýšlení Ericův hrubý hlas a já jsem zmateně vyhledala jeho osobu v místnosti.

,,Jestli mě posloucháš..."zavrčel u mého ucha a já zmrzla na místě. Seděla jsem jako přikovaná a ani se nehla. Stál za mnou, za mojí židlí a rukama se opíral o opěrku židle.

Snažila jsem se koordinovat svůj dech, ale s jeho přítomností to moc nešlo.

,,A-ano."pronesla jsem a na sucho polkla. ,,To je dobře. Penelope, zopakuj mi, co jsem říkal."cítila jsem, jak se usmál.

,,Říkal jste, že-že zavoláte doktora." ,,A dál?" ,,A dál nevím, pane. Omlouvám se."rychle jsem zamumlala, když jsem cítila, jak se nadechuje, aby měly jeho plíce co největší výdrž, až na mě začne ječet.

S mojí židlí prudce trhl tak, že jsem najednou byla naproti němu. Byl tak blízko, že jsem mohla cítit jeho horký dech na mé tváři.

,,Penelope..."zvedl ruku k mému obličeji a pohladil mě po chvějících se rtech.

Sklonil se ještě blíž, čekala jsem, že mě políbí. ,,Těším se na večer."zamumlal a odtáhl se.

,,Nikolajeviči, postarej se o ni. Víš, co máš dělat..."chytl mě za ruku a vytáhl prudce na nohy. Podal mě přihlížejícímu Nikolajeviči, který tu nejspíš opodál stál celou tu dobu a pozoroval nás.

,,Spolehni se. Na tohle se těším."kývl a pobaveně se zasmál. Vedl mě ven z jídelny a já se nechápavě mračila.

,,Co se děje? Kam to jdeme?"zasypávala jsem ho různými otázkami. ,,Ticho."utnul můj vodopád slov výrazným štěknutím.

Sklopila jsem pohled ke svým špičkám bot a nechala se vést. Šli jsme dolů po točitých schodech, snažila jsem si všechno pamatovat, až budu utíkat.

Jenže... Pokud doopravdy otěhotním, Eric bude mít šanci mít syna a já tak budu nejspíš více střežena. Je to logické...

Zavrčela jsem. Tahle situace to všechno jenom ztížila.

,,Co je?"otočil se Nikolajevič. ,,Nic..."rozhlížela jsem se po třech chodbách, kam asi půjdeme a co za v nich asi je.

Nikolajevič se ke mně otočil a z kapsy vytáhl šátek. Zavázal mi s ním oči a kontroloval, jestli nevidím.

Dost mě to naštvalo, nevěděla jsem, kam mě vede a proč jsou takové tajnosti.

Třikrát mě zatočil a pak mě přehodil přes rameno. Vypískla jsem, nečekala jsem to a chtěla slézt, jenže to mi nedovolil.

Konečně mě po chvilce postavil na zem. Bez dalších slov mi sundal šátek a já se rozhlédla po místnosti.

Tohle mi vyrazilo naprosto dech. Stáli jsme v garáži, všude plno drahých a luxusních aut. A to letadlo...

Stála jsem naprosto v šoku, nebyla jsem schopna slova a očima přejížděla po každém autě.

,,Připravená?"promluvil za námi Eric a oba jsme se na něj otočili. Stál tam v černých skinny jeans a bílé košili.

Vypadal fakt dobře, kdybych ho neznala, tak by se mi dokonce i líbil.

,,Na co?"zeptala jsem se a podívala se na Nikolajeviče.

,,Na závody."řekl Eric a já se uchechtla. ,,Dobrý vtip. Na co mám být připravená?"zeptala jsem se znovu. ,,Na závody, Penelope."zopakoval a mně sjel úsměv z tváře.

,,Cože?!"křikla jsem a oba si naštvaně přeměřila pohledem.

,,Jak jsem řekl, Penelope. Na závody."řekl a převzal si kožené rukavice od jedné ze služek. Nasadil si je na ruce a usmál se.

,,Jsem nadšenec do závodů, tak si dneska jeden zajedeme. Můžeš si vybrat cokoliv, co má garáž nabízí."nadšeně roztáhl ruce a ukázal na každý stroj v místnosti.

,,Až na letadlo..."řekl, jakoby mi četli myšlenky a já se uchechtla.

,,Já nechci závodit..."zamumlala jsem, ale Eric se usmál ještě víc. ,,Ale budeš. A navíc, mám pro tebe motivaci." ,,Jakou?" ,,Když vyhraješ, což silně pochybuji, nechám tě jít. Vrátím tě k matce, ty se vrátíš ke svému starýmu životu a všechno bude zase úžasný."ironie z jeho hlasu přímo sršela.

Když jsem slyšela slovo domov, oči se mi zableskly slzami. Cítila jsem naději, hřejivý pocit domova a možnost vítězství.

Sice jsem mizerný řidič, vyhodili mě dvakrát z autoškoly, ale napotřetí jsem to nakonec udělala... Dobře, tohle mění situaci, ale nevzdám to.

,,Eric vyhrál po sobě osmkrát Velkou Evropu, třikrát Pouštní války a sedmkrát Ameriku. Vítězství pro něj znamená vše. Nikdy v závodě neprohrál, vždy zvítězil i s těmi nejlepšími. Závodům se věnuje od svých osmi let, než začal v patnácti jezdit menší závody, které s jistotou naplnily osud a Erica učinily neporaženým."Nikolajevič se usmíval, byl pobavený, když jsem šokovaně vytřeštila oči. Tohle nemám šanci vyhrát...

,,Zvol si dobře."pronesl Eric a utáhl si rukavice pevněji.

                                   ~~~~~
Omlouvám se všem, kteří čekali kapitolu v pondělí, ale měla jsem hrozný blok. Nedokázala jsem nic napsat, byla jsem jako tělo bez duše a jenom ležela a poslouchala písničky o smyslu existence... Od jednoho úžasnýho zpěváka. Ten jeho hlas je jako euforie, je jako droga, které musíte mít víc a víc. Chybí mi, je ho škoda. Úžasný hlas, duše plná bolesti a nechtěný génius každou buňkou <3