Mafia

~39~

,,Můžu vám s radostí oznámit, že je vaše žena v očekávání."usmála se na nás, když si Eric pročítal papíry a bylo vidět, že mu toho moc neřeklo.

,,Cože?! Těhotná?! Penelope je těhotná! Budu mít syna."začal se smát a vyzvedl mě do náruče. ,,Počal jsem dítě na Forbestu, bude to dokonalý dítě!"

,,Víte, ještě by jste měl vědět že-" ,,Víc vědět nepotřebuji, tohle mi dokonale stačí. Mám svého doktora, vídat už se nemusíme a protože nemáte ráda moji ženu, už vás víckrát vidět nepotřebuji. Nechci, aby mé dítě bylo v rukou někoho, kdo k mé ženě cítí takový odpor, jako kdyby byla nakažená. Mějte se, doktorko  Müllerová."tohle doktorku muselo zabolet. Eric ji to vpálil do obličeje tak chladně, doktorka ani nemrkla.

I mě to vyvedlo z míry, nikdy jsem si nemyslela, že zrovna on by se mě dokázal zastat, každopádně... Toho dne jsem se dočkala.

Necítila jsem po vyslovení věty záchrany žádnou úlevu... Cítila jsem se neutrálně. Pořád jsem musela myslet na otce a na to, jak mě prodal. Vždy byl proti těmto věcem a najednou, když jde o prachy, tak prodá i svou dceru.

Byla jsem znechucená.

,,Jsem tak rád, že jsi těhotná... Věděl jsem, že jsi. Tušil jsem to a odteď si na tebe dám pozor. Budeme všude spolu, už tě nikam nepustím."Eric se za volantem zubil, hladil mi dlaní bříško a já se jen v duchu uchechtla.

To bude skvělé...

,,Bude se jmenovat Eric. Po mně... A nebo jsem přemýšlel ještě nad něčím jiným, ať v tom není bordel, ale bylo by pěkné mít generaci Ericů. Vlastně by to nebylo špatné..."jakoby se zbláznil, začala kecat nadšeně o svých plánech a jak se na malého Erica těší.

,,Já bych ho chtěla pojmenovat jinak..."zamumlala jsem. Je to taky moje dítě, mám právo aspoň dát mu jméno.

,,Mé jméno se ti nelíbí?" ,,To ano, líbí... Ale přijde mi, že dědění jmen po generace je vážně divný. Však je v tom akorát tak bordel a tobě by pak museli říkat starej Eric. Chápeš?" ,,To... Zní rozumně. Jo, to nechci. Ruský jména se mi moc nelíbí, vzal bych-" ,,A co když to přesto všechno bude holčička? Vážně by jsi zabil svou dceru?"zašeptala jsem, pořád mi to vrtalo hlavou.

V autě se rozprostřelo děsivé ticho, Eric svíral volant a díval se do dálky.

,,Odpověz mi."vyskakovala jsem si? Určitě... Za tohle jsem mohla dostat facku, ale nějak jsem tušila, že nedostanu...

,,Mou odpověď znáš a za ní si budu vždycky stát. Myslíš, že bych chtěl dát všechen svůj posbíranej majetek nějakému čurákovi, kterej by mi kazil dceru?! Zapomeň." ,,Takže ti vlastně jde jen o majetek?" ,,A co sis myslela?! Že chci mít sladkou rodinku, která by žila poklidný život uprostřed války?! Tohle není místo pro rodinu. Chci syna kvůli dědictví a rodinýmu byznysu, dcera je akorát tak přítěží." ,,Posloucháš se vůbec?" ,,A posloucháš se ty?! Ty by si chtěla přivést do světa křehkou dívku, kterou by každej mohl využívat a ubližovat?! K muži si tohle nikdo nedovolí! Já nejsem sobeckej, myslím to dobře." ,,Myslíš dobře to, že by si ji zabil? Ublížíš ji hned, jak se poprvé nadechne a její malé plíce poprvé vdechnou kyslík? Když její malý očička poprvé spatří svou maminku a tatínka... Tebe a mě."

,,My nejsme tatínek a maminka. Nás nespojuje nic než obchod a dítě."nevím proč, ale jeho slova mě zranily, že se mi do očí vehnaly slzy.

,,Teď nás spojuje dítě! Ericu, musíš pochopit, že teď jsme tatínek a maminka... Možná nejsme spolu, ale jsme rodiče a tohle mi nevymažeš. Nikdy."poprvé jsem se bránila a cítila jsem se tak silná.

Italská domácnost. Tak by se dal popsat náš vztah. Hádali jsme se v jednom kuse, já neustále vyšilovala a od návštěvy doktorky mě nenavštívil jediný doktor.

Naše soužití vypadalo na pokraji kolapsu, ale i přesto všechno jsem dokázala říct, že to bylo i něco krásného, protože... Eric se změnil. Tehdy v ordinaci se začal chovat jinak, začal se těšit na dítě. Snažil se ke mně chovat slušně, už nikdy na mě nevstáhl ruku a kupoval mi vše, co jsem chtěla.

Po šílených hádkách se mi dokonce začínal i omlouvat, dával mi kytky za dveře a utíkal, protože se styděl. Neznal tohle chování, vždycky to byl hrubý muž, ale teď... Nebyl. Styděl se za své nové já.

Tolikrát jsem mu šeptala, že všechno je v pořádku, že je najednou tak jiný a mně se to líbí. Že je to úplně normální.

Jednoho dne mi začínal říkat lásko, oslovoval mě sladkými přezdívkami a neustále se usmíval. Hladil mě po zádech, snažil se mi pomáhat a byl mi pořád nablízku. Šeptal prckovi u mého bříška nesmysly, pořád mu něco mumlal a pak mě pořádně objal, abych nebyla ve stresu. Snažil se, abych byla v klidu, mé těhotenství probíhalo v pořádku a malému se daří dobře. Snažil se nehádat, měl to nařízeno a dobře věděl, že by to nikomu z nás neprospělo.

I přes všechny ty hádky jsem se k němu večer s úsměvem přitulila a usínala v jeho náruči.

Byla jsem tak šťastná, že se mění k lepšímu a pomalu jsem se do něj nejspíše i začínala zamilovávat, i když jsem si to nechtěla přiznat.

Jenže jednoho dne mě úsměv přešel...

                           ..............
Že já Vás s tím budu pořád sr*t, co?? 😂💖 Ale však víte, že Vás všechny moc miluji a dělám to jen proto, aby jste měli nějaký to napětí 🤭.

Jinak tuto kapitolu věnuji
Bts_army_love_73, aby jsi nebyla smutnaaaaaaa 🥺😭💖

Jinak... Máte tam nahoře legendárního Pabla, je to prostě šéf 🤩. Kdo ho nezná, jako by nežil 😏.

A kdy další kapitolu??

A JEŠTĚ VŠEM DO JEDNOHO MOOC DĚKUJI ZA PŘEČTENÍ, JSTE NEJLEPŠÍ 😍💖!