Mafia

~1~

,,Penny, posloucháš mě vůbec ?"zamračila se Susan, když už jsem ji po druhé ignorovala. ,,Jo..."povzdechla jsem si. Nedokážu pochopit fyziku. Snažím se pochopit látku, kterou právě probíráme, protože z fyziky skoro propadám a Susan tu do mě hustí, jak je Robert sexy, nebo kdo vlastně. ,,Jo?? Tak co jsem říkala ?"ušklíbla se. ,,Že je Robert -" ,,Penelope?! Ty asi nemusíš dávat pozor, že? Ty to určitě umíš, viď? Tak pojď, pojď k tabuli."ušklíbla se učitelka Waitseová. Ta kráva ví, že mi nejde fyzika a ví, že nenávidím, když mi někdo říká celým jménem a ona toho pěkně využívá. Vozí se po mně už tři roky.

Do lavice jsem se vrátila s pětkou a Susan se na mě omluvně podívala. 'Já ti to vrátím',pomyslela jsem si. Když zazvonilo a já se se Susan odebrala na chodbu, naše cesty se rozdělily, protože ona jde na matiku a já jdu na ruštinu.

,,Christiane -uh, ahoj."vrazila jsem do nejoblíbenějšího kluka na škole. ,,Čau. Máš úkol z ruštiny? Jasně, že máš. Dej mi ho."naznačil rukou, ať mu ho dám opsat. Nechtěla jsem mu ho dát, ale on byl rychlejší a vzal si ho sám. ,,Nemáš za co."pošeptala jsem si pro sebe, když mi ukázal záda a ani nepoděkoval.

Ruštinu, angličtinu, matematiku, literaturu a francouzštinu jsem přežila a šla ke skříňce, že už půjdu domů. Všechny své učebnice jsem narvala do své pokreslené skřínky. Chystala jsem se k odchodu, zabouchla jsem skříňku a lekla jsem se. ,,Richie! Já se tě lekla. Ahoj."obejmula jsem svého nejlepšího kamaráda. Konečně ho zase vidím. Letěl s rodiči na Maledivy a byl tam měsíc. Jeho rodiče jsou majetní, ale on se chová jinak. Jinak než Christian. Krásný Christian. Oh, bože! Už zase o něm básním, i když je to učebnicový idiot. Vždy jsem pro tyhle typy měla slabost. ,,Penny?!"luskl mi před obličejem prsty.

,,J-jo?Říkal si něco?"podívala jsem se na něj. Dnes jsem opravdu mimo, musela jsem se nad tím pozastavit i já. ,,Ptal jsem se jak se má Susan."zeptal se na svoji přítelkyni. Vždy to bylo já, Richie a Susan. Nejlepší přátelé. Potom se Richie a Susi dali dohromady, ale mně to nevadilo. Nikdy mě neodstrkovali. ,,Má se fajn. Nezajdeme do Starbucks?"navrhla jsem. ,,Proč ne."usmál se.

,,A jak bylo na Maledivách?"procházeli jsme se v letní Miami. Pozorovala jsem lidi kolem nás. Všichni spěchali, i když bylo dávno po šestý hodině. Nikdy nechci spadnout do takového časového víru. Domů nemusím spěchat, nemám za kým. Mamka bude stejně v práci.

,,Musím říct, že to byla ta nejkrásnější dovolená za můj život. Ale vy jste mi tam chyběly."usmál se na mě a usrkl ze svého kelímku s latté. ,,Taky bych se tam chtěla podívat. Vždy se mi to místo líbilo."zasnila jsem se. ,,Příští rok bys mohla jet s námi. Jen nevím, jestli pojedeme na to stejné místo. Hele, zlobila by ses moc, kdybych tě doprovodil k domu a dál nešel? Rád bych viděl Susi." ,,Jasně. Já to chápu."usmála jsem se.

,,Jsem doma!"křikla jsem do prázdného domu. Klasika. ,,Haló? Mami?!"křičela jsem v naději, že tu někde bude a zkopla boty. Šla jsem do kuchyně a tam uviděla lísteček.

"Ahoj zlatíčko. Musela jsem na rychle do Havany. Zítra pro tebe přijede můj známý Luciano a odveze tě na letiště. Sbal si věci, poletíš za mnou. Miluju tě."

,,Poletím do Havany!!"vykřikla jsem z radosti a běžela se sbalit. Nebylo mi to vůbec divné. Plavky, trička, šaty, kraťasy, tílka a všechny další potřebné věci jsem naházela do mého velkého kufru . Když jsem si vše sbalila a udělala, co potřebovala, lehla jsem si na postel a chvilku jen tak ležela, ale potom jsem vstala a šla si zapnout televizi. Dávali zrovna Hledá se Dory a já se na to musela znova podívat. Miluji tuto pohádku.

,,Ještě chvilkuuu!"mručela jsem jako medvěd a rukou šmátrala po nočním stolku, abych vypla budík. Moment! Letím na Kubu! Rychle jsem vyskočila a celá natěšená běžela do koupelny. Rychle jsem vlezla pod sprchu, umyla si vlasy a celé tělo. Vypla jsem vodu a rychle se usušila. V rekordním čase se oblékla do černých jeanů a bílého tílka a začala si fénovat vlasy. Ještě vyčistit zuby a utíkala jsem do kuchyně aspoň pro jogurt. Zrovna jsem dojídala, když se ozval zvonek.

,,Už jdu!"křikla jsem, aby si Luciano nemyslel, že spím. ,,Dobrý den."otevřela jsem dveře a pustila ho dovnitř. ,,Vy jste Luciano?"zeptala jsem se ho, když nic neříkal. Letmo se na mě podíval a potom se široce usmál. ,,Ne, má drahá. Tvá matka není na Kubě a já nejsem Luciano. Ale poletíš se mnou, to jsem v tom lístečku nelhal. Tak co, jsi sbalená, zlatíčko?"podíval se na mě opravdu výsměšně. Co?! Co se tu děje?! 

,,Má drahá, kdyby ses viděla, jak si se tvářila, když sis přečetla, že jedeš do Havany. Opravdu je mi líto, že tam nejedeš. Vlastně není. Šéf bude mít radost."zasmál se a mě spadla čelist.

,,Jak-" ,,Normálně. Kamery ti nic neříkají? Jsou tu všude."přerušil mě a potom se zasmál. Já jen vykulila oči a dál zírala na toho starýho dědka, co mě tu pozoruje kdo ví, jak dlouho. ,,Vy úchyle!"plivla jsem na něj a on mi vlepil facku. ,,Děvko!"schytl mě za ruce, oproti mě neměl problém se mnou zápasit a přivázal mě ke dveřím. Sice jsem se bránila, ale je to hora sval, ale jsem neměla sebemenší šanci. Šel nahoru do mého pokoje a já se snažila vyprostit z provazů. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc se mi zarývaly do rukou. Přinesl můj zabalený kufr, který mrskl přede mne a z kufříku, který měl položený u dveří, vytáhl injekci. Injekci ne!

,,Pomoc!!Pomoc!!"křičela jsem, doufala jsem, že mě někdo uslyší, škubala sebou a on se přibližoval. Injekci mi píchl do ruky a po vytáhnutí jsem na to za chvíli měla těžké oči. 

,,Vzbuď se ,kurva!"křičel někdo z dálky. Nebo mi to aspoň přišlo. ,,Hele, nepíchl si jí toho třeba moc?"zeptal se nějaký druhý hlas ,který jsem slyšela už zřetelněji. ,,Co si o mně myslíš ,mladej!?Že jsem ty?!To těžko. Ale šéf bude nadšenej, je fakt pěkná."promluvil první hlas a hned jsem na tváři ucítila štiplavou bolest. ,,Nemlať ji. Ještě nás seřve."ozval se ten jemnější hlas. Kdo je seřve? Pomalu jsem otevřela oči.

Nade mnou se skláněli dva chlapi. Jeden mladší a jeden starší. Toho staršího znám -je to ten úchyl ze včera. Vlastně...co je dneska za den?

Konečně jsem si mohla prohlédnout toho staršího chlápka víc. Dlouhé, šedé, mastné vlasy mu padaly do obličeje a skoro zakrývaly velkou jizvu, která se mu táhla od pravého oka podél až na krk. Na levé straně tváře měl ošklivou hnisavou ránu, kterou tam ještě včera neměl. Křivé, žluté zuby mu hnusně skřípaly, když mluvil a jeho velké tělo zabralo hodně místa.

Zato ten mladší byl sice o něco větší výškově, ale menších svalů. Neříkám, že žádný neměl -přepral by určitě hodně mužů, ale menší než ten šedivák byl. Kratší blond vlasy měl perfektně upravené a hádal se s tím druhým mužem. Oba na sobě měli černý saka, bílou košili a černý kalhoty.

Když si mě všimli, že jsem konečně vzhůru, oba se ušklíbli. ,,Ahoj, zlato."řekl ten mladší a stočil na mě svůj modrý pohled. Chtěla jsem vstát, ale pouta mi to nedovolila. Chtěla jsem začít řvát, ale s tím počítali, tak jsem měla pásku přes pusu. Začala jsem se kolem sebe zmateně rozhlížet. Byla jsem v jedné velké šedé místnosti. Sklep. Seděla jsem na studené zemi a ruce měla svázané řetězem nad sebe. Vyděšeně jsem na ně znova pohlédla a šedivák mi strhl pásku. Začala jsem prudce dýchat, adrenalin se mi rozlil po celém těle a strach se mi usídlil v mozku. ,,Au!"zakňučela jsem. ,,Zvykej si. Tady nejsi v salonku."zasmál se blonďák.

,,Co tu dělám?!"křikla jsem na něj. Jeho úsměv hned vymizel a vrazil mi facku. ,,Za co?"kuňkla jsem. Nemohla jsem se bránit. Nohy jsem měla už zdřevnatělé od silně utažených pout a mně se chtělo brečet. Jen tak jim neuteču.

,,Za co?! Ty se ještě ptáš?! Neřvi na nás laskavě!! Měl si pravdu, že je to pěkná hysterka"ušklíbl se a pohladil mě po tváři. Odvrátila jsem tvář na druhou stranu a on mě znova uhodil. A znova. A znova.

Slzy mi smáčely tváře a oni se smáli. ,,Tak dost! Ještě nám vystřelí mozek z hlavy."zastavil toho mladšího šedivák. Bála jsem se zeptat, kdo jim ho má vystřelit, ale zvědavost byla větší než strach. ,,Kdo-kdo by vám měl vystře-řelit mozek z hlavy?"můj hlas se chvěl. Strachem, který sálal hlavně z toho mladšího. ,,Dovolili jsme ti snad mluvit?!!"vlepil mi další facku blonďák a já hned zmlkla a polykala slzy, strach, bolest a beznaděj. ,,Ale ty si nějaká zvědavá. Neboj, brzy se to dozvíš."pohladil mě po tváři.

*******
Ahoj, jsem tu s novou povídkou. Chápu -každý píše o mafii, ale mě to prostě zajímá. Někoho baví upíři, někoho vlkodlaci a mě prostě mafie. Ale naživo se s nimi setkat fakt nechci. Snad se Vám to líbilo a pěkný víkend :-*