Uzavření | TWD

Od konce - První setkání

,,K sakru!" prodralo se skrz mé rty tiché zakletí, když jsem si v řece, ke které jsem slezla z menšího srázu, abych se mohla napít, všimla válejícího se těla. Bohužel pro mě se to tělo nepatrně zahýbalo, což muselo znamenat jediné - bylo nakažené.

Se zatajeným dechem jsem se zastavila a maximálně opatrně, tak abych nevydala sebemenší zvuk, začala couvat, přičemž jsem z toho těla nespouštěla oči. Naštěstí bylo na druhém konci řeky. Tomu bych snad dokázala utéct, kdyby mě zmerčilo. Proč tam ale pořád leží? Nemělo by to vstát a hledat nějakou potravu? Ale počkat! Všimla jsem si jasně červené krve na jeho čele. Byl snad...Opět jsem se zastavila a pořádně si to tělo prohlédla. Byl to muž. Evidentně se někde pěkně praštil do hlavy. Že by se zřítil z toho kamenného srázu za ním? Přežil to? Můj pohled spočinul na rudě zbarvené vodě kolem něho. Ztratil tolik krve, to přeci nemohl přežít. On mě ale přesvědčil o opaku, když ze sebe z ničeho nic vydal bolestné zafunění a chytil se za bok. Trochu jsem k němu natáhla krk, abych viděla lépe. Z břicha mu trčel šíp.

Chvíli jsem jen stála na místě a nepřestávala ho sledovat. Měla bych mu jít pomoct? Dokázala bych to vůbec? Lesem se ozvalo další bolestné zaúpění. Musím to zkusit! Odhodlaně jsem se k němu vydala. Moc se mi tedy do vody nechtělo, ale lidský život byl přednější než můj strach z hloubky. Navíc tam hloubka být nemohla, když v té vodě ležel a skoro celé jeho tělo bylo nad hladinou. Se zkřiveným obličejem jsem vstoupila do řeky. Trochu mě uklidnilo, když jsem zjistila, že byl můj předpoklad správný, voda opravdu nebyla hluboká, pak jsem ale pravou nohou nečekaně šlápla do prázdna. Polekaně jsem vykřikla a z hlasitým šplouchnutím se rozplácla do vody.

Pořádně jsem si při mém dopadu nalokala, i přesto jsem se pohotově přetočila na záda a až pak začala vykašlávat vodu. Celé mě tělo zachvacovala panika. Utopím se? Můj strach naštěstí zmizel hned po tom, co jsem se přestala dusit. Všimla jsem si totiž, že mi voda nesahala ani po prsa a to jsem seděla na dně. Musela jsem šlápnout do nějaké díry nebo co. Stále trochu otřeseně jsem se zvedla. Pohled jsem namířila na toho muže a znovu se k němu začala přibližovat. Mé zelené oči se střetly s jeho modrošedými. Mám něco říct? Ujistit ho, že mu nechci ublížit? Než jsem se stihla rozhodnout, zda ze sebe vydat nějaká slova, stála jsem už téměř u něho. K mé smůle se mi ale ve vodě pod nohy připletl kámen a já začala znovu s hlasitým výkřikem padat. Tentokrát jsem však dopadla na něco měkkého.

Panebože! Blesklo mi hlavou. Vážně jsem ho právě zalehla?

,,Do prdele" ozval se pode mnou přidušený chraplavý hlas.

Ve vteřině jsem vystřelila na nohy.

,,Promiň" vyhrkla jsem ze sebe.

,,Promiň?" zopakoval po mě ironicky a zpražil mě přísným pohledem.

Raději jsem už nic neříkala a jen k němu natáhla ruku, abych mu pomohla vstát. V jeho pohledu se zrcadlilo jasné opovržení. Ani se nehnul. Už jsem si začínala myslet, že mojí pomoc nepřijme, když v tom s bolestným syknutím chňapl po mé ruce.

Nečekala jsem, že bude tak těžký. Málem jsem se po zádech opět zřítila do vody, když jsem mu pomáhala se zvednout, naštěstí se tak ale nestalo. Hned jak se s námahou postavil, pustil mojí ruku a trochu přikrčeně se dobelhal k nejbližšímu břehu. Klekl si na zem a začal si prohlížet svá zranění.

,,Nemáš nějakej obvaz?" podíval se na mě a pak na zabodnutý šíp v jeho boku.

Nejistě jsem na něho pohlédla.

,,Nemám," přiznala jsem a raději svůj pohled sklopila k zemi. Trochu jsem se za svoje počínání styděla. Nejdřív ho zalehnu a pak mu ani nedokážu pomoct? Vlastně jsem úplně k ničemu.

Nepříjemný pocit uvnitř mě ještě zesílil, když ze sebe ten muž místo odpovědi vydal jen jakési nesrozumitelné zamručení. Po chvíli se ke mně dostal zvuk, jako když někdo trhá nějakou látku a tak jsem na něho znovu pohlédla. Pozorovala jsem, jak si ze svého zeleného trička za pomocí nože odřízl oba rukávy a pak si je obmotal kolem břicha a obmotal si s nimi i vyčuhující šíp. Zřejmě to udělal proto, aby se mu šíp v ráně nehýbal a taky aby zastavil krvácení. Odůvodňovala jsem si jeho chování v hlavě.

Další jeho počínání mě překvapilo. Čekala jsem, že se například posadí na břeh a bude odpočívat, když je zraněný, on ale do ruky popadl tlustý kus klacku, který našel ležet kousek od něho, a s pokřiveným výrazem plným bolesti se vrátil do řeky.

Mlčky jsem ho nechápavě sledovala. Pochodoval ve vodě a vypadalo to, jakoby tím klackem něco hledal na dně. Nechtěla jsem znít nějak vlezle a vyptávat se ho, ale nedalo mi to.

,,Co to děláš?"

,,Hledám," řekl, aniž by se na mě podíval.

Můj předpoklad byl zdá se správný. Tato strohá odpověď mi ale nestačila.

,,A co?"