Uzavření | TWD

Od začátku - plamen vášně

Mým domem se ozval zvuk zvonku. Zaraženě jsem se zvedla z gauče, na kterém jsem zadumaná ve svých myšlenkách seděla a přistoupila ke dveřím.

,,Sebe?" vyhrkla jsem ze sebe, když jsem dveře pootevřela a spatřila za nimi jeho.

,,Anyo," oslovil mě, přičemž mě probodl tím svým zatraceně neodolatelným pohledem. Po chvilce se jeho tvář napjala. ,,Stalo se něco? Vypadáš nějak...divně," tázal se.

Ne, nic, jen si ze mě před pár dny udělal úplně blbou sekretářku, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Místo toho jsem na něho strnula civěla. Jeho chování mě stále neskutečně bolelo, ale upřímně jsem v té chvíli měla daleko jiné starosti, než byl náš zpackaný vztah. To, co jsme s Liz objevily v dokumentech, bylo strašné.

,,Vlastně," promluvil znovu Seb, když jsem zaraženě mlčela a narovnal ruku, kterou měl do té chvíle schovanou za zády. Svíral v ní pugét nádherných květin. ,,Přišel jsem se ti omluvit," dodal a kývl rukou, ve které svíral květinu mým směrem. ,,Můžu dovnitř?"

Překvapeně jsem na něho párkrát zamrkala. Musela jsem vynaložit veškeré své úsilí, abych alespoň na chvíli odložila myšlenky na informace z dokumentů stranou a vnímala současnost. Omlouval se mi?

Seb se nakročil, ale já instinktivně natáhla ruce před sebe a trochu jimi do něho strčila. ,,Já...já...asi to není úplně dobrý nápad," vysoukala jsem ze sebe trhaně. Nebyla jsem si jistá, zda jsem mu chtěla odpouštět. Vlastně jsem si nebyla jistá, zda jsme chtěla být vůbec v jeho společnosti, když jsem věděla, čeho byl součástí. Věděl o tom? Jako vědec musel.

,,Ach, Anyo," povzdychl si, když pochopil, že to se mnou nebude mít tak lehké. ,,Choval jsem se jako totální idiot, já vím. Měl jsem toho v práci hodně."

,,Třeba jako nakazit lidstvo zombie virusem?" vypadlo ze mě, aniž bych si to předem promyslela.

Sebastián na mě vyvalil oči. ,,Ty o tom víš?" hlesl vyjeveně.

Sakra! Zaklela jsem si v hlavě. Neměla jsem mu to říkat.

Seb si znovu povzdychnul, ,,tak teď už aspoň víš, proč jsem byl tak mimo. Ten den jsem se to všechno dozvěděl."

,,Ty si o tom předtím nevěděl?" tázala jsem se překvapeně.

,,Věděl jsem o virusu, ale nevěděl jsem, že ho chtějí testovat na lidech," odpověděl mi a pak svůj pohled zabodl do země. ,,Nevěděl jsem jak s takovou informací naložit. Ti lidé si to přeci nezaslouží," hlesl.

Dívala jsem se na něho a v hlavě si opakovala všechno, co mi řekl. Po chvilce ticha ke mně zvedl pohled. V očích se mu zrcadlily slzy. Ze srdce mi v ten moment spadl obří kámen. Nebyl to zlý člověk. Nesouhlasil s tím. Pomalu jsem k němu přistoupila blíž a lehce ho pohladila po tváři. Až v ten moment jsem si znovu uvědomila, jak moc mi chyběl. Zadívala jsem se mu hluboce do oči.

,,Tak moc se mi stýskalo," hlesl potichu a při mém doteku na jeho tváři přivřel oči.

,,Mně taky," přitakala jsem.

,,Takže," upřel na mě svůj pohled plný naděje, ,,mi odpouštíš?"

Chvíli jsem ho mlčky pozorovala. Snažila se myslet co možná nejiracionálněji, ale srdce jako vždy stejně vyhrálo. Ruku z jeho tváře jsem pomalu přemístila na jeho zátylek a přitáhla si ho k polibku, který mezi námi nečekaně rozdmýchal plamen plný vášně.