Uzavření | TWD

Od začátku - Hořké zklamání

,,No ahooj, co potřebuješ? Myslela jsem si, že máš mít dneska to své slavné rande," zašveholila Liz do telefonu, když mi zvedla hovor.

Hned jak Sebastián opustil můj byt, se ve mně prolomila jakási hráz držící mé emoce a propukla jsem v usedavý pláč. Tak nějak jsem nemohla pochopit, že se ke mně zachoval tak hnusně. Copak mě vážně bral jen za hloupou sekretářku? Proč se mnou tedy trávil čas? Myslel si snad, že budu lehká kořist do postele a pak mě odkopne? Tomu se mi nechtělo věřit a tak jsem se rozhodla to probrat s Liz a zjistit jaký názor na to bude mít ona.

,,Anyo?" promluvila Liz znovu, když jsem mlčela.

Zhluboka jsem se nadechla, ale hned na to znovu propukla v pláč. Prostě se to nedalo zastavit. Tak moc jsem vztahu se Sebastiánem věřila. Byl to po dlouhé době muž, kterému jsem byla ochotná dát šanci.

,,Proboha, zlato, co se stalo?" vyhrkla má kamarádka zděšeně.

,,On...Seb...prý jsem jen hloupá sekretářka, která ničemu nerozumí," vysoukala jsem ze sebe mezi hlasitými vzlyky to, co jsem si ze Sebových slov odvodila.

,,Cože?" vykřikla Liz až příliš nahlas. ,,Tohle ti řekl?" pokračovala dál a hned na to přidala i pár nadávek. ,,Idiot! To snad nemyslí vážně! To je debil!"

Nevěděla jsem co jí na to říct, takže jsem jen tlumeně vzlykala.

,,Víš ty co?" položila mi Liz už trochu uklidněná další otázku, na kterou si však nenechala odpovědět, ,,přesně vím, co teď potřebuješ. Jsi doma?"

,,Jo," hlesla jsem do telefonu.

,,Tak tam pěkně zůstaň, hned jsem tam," nakázala mi a pak ukončila hovor.

Odložila jsem telefon na jídelní stůl, na kterém pomalu stydla slavnostní večeře, které jsme se sotva dotkli a zadívala se z okna. Nechápala jsem, proč zrovna já měla takovou smůlu na chlapy, protože nějak podobně končil můj každý vztah – velikým zklamáním. A to jsem si myslela, že tak vzdělaný, chytrý člověk bude určitě jiný.

Netuším, jak dlouho jsem tam tak mlčky seděla a hleděla do blba, ale najednou se ode dveří ozval zvuk zvonku, což mě konečně vymanilo z bolestných myšlenek. S povzdychem jsem se zvedla na nohy a se svěšenou hlavou se došourala ke dveřím.

,,Ach, zlato," povzdychla si Liz, když jsem otevřela dveře a celou si mě prohlížela soucitným pohledem.

V každé ruce svírala flašku vína, a když si všimla, že jsem je zpozorovala s nepatrným úsměvem je zvedla nad hlavu, ,,tohle ti určitě zlepší náladu."

,,Když myslíš," hlesla jsem a zamířila si to zpátky do kuchyně.

Liz zavřela vchodové dveře a šla za mnou.

,,Teda...co to tu máš dobrého?" zajímala se ihned, jak si všimla talířů plných jídla.

,,Pepřovou omáčku. Dáš si? Navařila jsem jí kotel...úplně zbytečně," nabídla jsem jí sklíčeně.

,,Jasně, že jo," usmála se na mě a posadila se ke stolu, ,,voní to báječně."

,,Nandám ti," oznámila jsem jí a chtěla Sebastiánův talíř, u kterého seděla, sklidit, ona mě však zastavila.

,,Nemusíš, dojím tohle, stejně by si to určitě vyhodila."

Mlčky jsem pokrčila rameny a nechala tedy jídlo před ní být.

,,Spíš nám nalej víno," přikázala mi Liz s plnou pusou.

Ochotně jsem z kuchyně přinesla vysoké skleničky a naplnila je po okraj.

,,A teď se taky najez," pokračovala Liz s příkazy, jako by snad byla moje matka.

Neměla jsem však energii na to jí oponovat a tak jsem se posadila naproti a začala se nimrat v jídle.